Odkud se vzala lidská práva, která jsou páteří našeho právního řádu?

Asi každý z nás tuší, že je o nich řeč v Ústavě České republiky („Ústava“) a v Listině základních práv a svobod („Listina“).

Už ne každý ví, že do Ústavy a Listiny se lidská práva dostala odvozeně, z mezinárodních dohod jako je zejména Všeobecná deklarace lidských práv (OSN) anebo Evropská úmluva o lidských právech (Rada Evropy).

A jen málokdo ví, že ani tyto mezinárodní dohody ve skutečnosti nejsou pramenem nebo přesněji zdrojem lidských práv. Lidská práva jsou totiž odvozena z konceptu přirozeného práva, který ještě před osvíceneckými myšlenkami Ch. L. Montesquieu (Duch zákonů), J. J. Rousseau (Společenská smlouva) a dalšími zmiňoval mimo jiné Immanuel Kant (mravní zákon), sv. Augustinus (lex aeterna, lex naturalis, lex humana) a ještě před nimi Stoikové (kladoucí důraz na příklon k přírodě a s ní související lidskou přirozeností), Aristoteles a Platón.
Samotný termín „přirozené právo (ius naturale)“ pochází z římského práva. Římský právník Cicero, ovlivněný Stoiky, definoval přirozené právo takto: „Pravý zákon spočívající ve správném pochopení je v souladu s přirozeností, rozlévá se na všechny, neodporuje si, platí ustavičně... Nemůžeme být tohoto zákona zbaveni ani rozhodnutím senátu ani lidu a neplatí také jiný zákon v Římě a jiný v Athénách, jiný nyní a jiný v budoucnosti, nýbrž jeden zákon, a to ustavičný a neměnný, bude vždy platit pro všechny národy a bude jeden společný jakoby učitel a panovník všech, totiž bůh.“

Ve zkratce jde tedy v konceptu přirozeného práva o přesvědčení, že určitý souhrn základních práv člověka není lidským produktem. Jak naznačeno výše, různé myšlenkové proudy ve více než dvou tisícileté historii považovaly za původce tohoto práva buď Přírodu anebo Boha. Ať tak či onak, v obou případech se má za to, že přirozené právo pochází od entity, která člověka přesahuje a jejíž je člověk součástí.
A tento koncept přirozeného práva de iure ctí a garantují všechny současné lidskoprávní mezinárodní i národní dokumenty.

Nikoliv náhodou je Preambule Všeobecné deklarace lidských práv uvozena větou: „U vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva...“. Ne nadarmo a právě proto se v Preambuli Ústavy hovoří „... v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a v čl. 1 Ústavy se říká: „Česká republika je ... demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Stejně tak, nikoliv beze smyslu se v Preambuli Listiny hovoří o neporušitelnosti přirozených práv člověka a čl. 1 Listiny mj. stanoví, že základní (rozuměj lidská) práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Asi nejdále jde v rámci konceptu přirozeného práva Úmluva o lidských právech a biomedicíně (jíž je Česká republika vázána), která v Preambuli hovoří o „... potřebě respektovat lidskou bytost jednak jako jednotlivce a zároveň jako člena lidského rodu a uznávajíce důležitost zajištění důstojnosti lidské bytosti“, v článku 1 mj. stanovuje, že „smluvní strany budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny“ a v článku 2 zakotvuje, že „zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy“.

Jistě, někdo by mohl namítnout, že za mimořádných okolností (při ochraně veřejných zájmů) lze základní práva omezit v souladu s čl. 4 Listiny. Ovšem nezbytnou podmínkou, aby takové mimořádné omezení základních práv bylo v souladu s Ústavou a Listinou, je vedle naplnění podmínky proporcionality (šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva vs. veřejný zájem, pro jehož ochranu má být základní právo omezeno) jeho n e z b y t n o s t (viz např. čl. 52 Listiny základních práv EU, která je pro ČR závazná dle čl. 10 Ústavy). A z logiky věci vyplývá, že nezbytným je teprve to, co nelze rozumně nahradit něčím jiným (alternativou).

Když se podíváme na liberální přístup Švédska (založený na doporučeních) nebo cílená nikoliv plošná opatření na Islandu či v Japonsku anebo na opakovaná stanoviska rakouského ústavního soudu v souvislosti se sars-cov-2 / covid 19, nemám za to, že v České republice byla naplněna podmínka nezbytnosti k příkazům / zákazům ve vládních opatřeních v souvislosti s předmětnou pandemií.