1/ virtuální peníze
2/ blahobyt
3/ volení zástupci
4/ masmédia
5/ chybička v Ústavě
6/ digitální doba
7/ odcizení od sebe sama


Virtuální peníze. Tvorba dnešních peněz je ve skutečnosti utržený řetízkový kolotoč. Dříve peníze fungovaly jako prostředek směny skutečných hodnot, pakliže nebylo možné udělat směnu hodnot samotných (ve smyslu já ti pokosím louku, ty mě semeleš mouku) a byly opřeny o hodnotný základ, např. o zlato, stříbro. Dnes se peníze tvoří elektronicky, virtuálně, bez jakékoliv opory o skutečnou hodnotu, tj. neadekvátně (neodpovídajícím způsobem). To vytvořilo na jedné straně úzkou část populace, která ty peníze tvoří a na druhé straně 99 % „zbytku“ populace a nedozírnou finanční nerovnost mezi oběma stranami.

Blahobyt. Virtuální peníze umožňují, že jsou nám házeny zbytky ze stolu a tak nějak se všichni máme dobře, ačkoliv třeba vůbec nevytváříme jakékoliv skutečné hodnoty. Když bychom žili, jako za starých časů na vesnici, tak skutečnou hodnotou bylo a je, že se někdo stará o ovocný sad a jedině díky tomu máme jablka, hrušky, meruňky, třešně, jiný zaseje a sklidí žito, z toho žita někdo další umele mouku, z níž někdo upeče chleba a teprve potom je co jíst (nebyly žádné supermarkety a dovoz z Číny, Argentiny nebo Španělska). Někdo jiný kosí louky, jiný kove kosy a sekery, další tesá trámy a staví krovy... Virtuální peníze, kterých je kdykoliv dost, smazaly tuto původní funkci peněz, kdy byly pouze a jen vyjádřením hodnoty takto přirozeně vyprodukovaných věcí…

Volení zástupci pro správu věcí veřejných. S těmi je hned několikerý problém. Za prvé, před volbami se můžou roztrhnout a slibují horem spodem. Za druhé, volení zástupci vás v drtivé většině osobně neznají a málo kdy se podaří, že byste se osobně setkali a popovídali. Za třetí, volení zástupci velice často neznají sebe sama, natož aby znali vás a vaše skutečné přirozené potřeby (viz např. korona časy ve sněmovně). Volení zástupci jsou také občas náchylní být pod vlivem lobbistických zájmů a virtuálních peněz. Daleko větší funkčnost správy věcí veřejných by mohla být zajištěna na bázi poradních kruhů. Tzn., v obci by se lidé z obce scházeli na setkání a rozhodování o věcech sdílených (veřejných) v poradním kruhu (namísto obecního zastupitelstva). Odpadla by řevnivost politických stran, každý člověk by tam byl sám za sebe. Z tohoto kruhu by si pak mezi sebou zvolili zástupce (kterého všichni znají), který bude obec zastupovat v kraji (a tento zástupce bude obecnímu kruhu odpovědný a obecním kruhem kdykoliv odvolatelný). Takto zvolení zástupci obcí vytvoří krajový poradní kruh. V tomto krajovém poradním kruhu si pak mezi sebou zvolí zástupce, který bude kraj zastupovat na republikové úrovni. Tento republikový poradní kruh krajů by spravoval namísto poslanecké sněmovny a „vlády“ celostátní veřejnou správu, kdy jednotlivá ministerstva by byla spravována sborem odborníků, pod dohledem poradního kruhu krajů. Díky této propojené soustavě poradních kruhů (obecní, krajový, republikový) by bylo zaručeno, že v každém kruhu by byli zástupci regionů, kteří pochází z těchto regionů a jsou tam osobně známí, bez politické příslušnosti. Jednorázové volby do obecních, krajských zastupitelstev a do poslanecké sněmovny by odpadly, protože by byly organickou součástí poradních kruhů.

Chybička v Ústavě. Naše Ústava je vybroušený křišťál, přinejmenším, pokud jde o lidskou důstojnost a základní lidská práva, tak jak se o nich hovoří v Preambuli a v úvodních článcích (naše povědomost o lidské důstojnosti a základních lidských právech je ovšem věcí druhou). Nicméně jedna chybka, a docela podstatná, tam je a myslím si, že do budoucna by to mělo být předmětem široké společenské diskuze…v článku 2 odst. 1 v první větě Ústavy se hovoří o tom, že lid je zdrojem veškeré státní moci…jinými slovy stát jsme my lidi aneb slovy Abrahama Lincolna demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid. Jenže ouha, ve druhém odstavci článku 2 Ústavy se říká, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Tohle omezení tam podle mého názoru nemá vůbec co dělat, pokud skutečně platí, že stát jsme my lidi…

Masmédia. To že existuje mediální trh a že existují různí vlastníci mediálních domů, je známá věc. Ale donedávna byl, zdá se mi, více méně ctěn určitý kodex novinařiny, směřující k vyváženému informování a k objektivitě. Tyto principy ovšem v korona době dostaly nečekané a poměrně zásadní trhliny. Domnívám se, že pravděpodobným důvodem toho mohou být opět virtuální peníze, protože business v jakémkoliv trhu, i v mediálním, je až na prvním místě.

Digitální doba. Problém tkví v tom, že pokud si člověk nedá pozor, tak najednou řeší věci digitálně, namísto reálného řešení. Namísto reálného potkávání spolu víc a víc komunikujeme online. Dokonce namísto reálné práce rukama se značná část profesí digitalizuje, kdy klikáme myší a ťukáme do klávesnice počítače. Pak se může stát, že se člověk tu a tam začne odtrhávat od reality. Začne ztrácet kontakt s realitou. Přestane vnímat skutečné hodnoty. Jak jinak totiž vysvětlit, že např. ústavní soudci mlčí k hromadnému porušování lidské důstojnosti a základních lidských práv v souvislosti s korona, když ještě třeba v roce 2012 vydávali křišťálově čiré nálezy ohledně lidské důstojnosti.

Odcizení od sebe sama. Dnes žijeme v moderní době. Skoro lítáme na mars, kdo by dnes věřil starým vírám, že jo? Je to prostě trendy. Jenomže pokud dřívější forma spirituality nebyla nahrazena něčím jiným, zůstává potom prázdný, nezaplněný prostor a ejhle, najednou nevíme, kdo ve skutečnosti jsme, kam plujem a čeho jsme součástí. To tam (velmi často) je dřívější přirozené sepjetí s přírodou. Pak jsou základní lidská práva pouhými prázdnými slovy, protože dávají smysl jen a pouze s pochopením obsahu člověka. Pak se snadno stane, že nám kdokoliv cokoliv navykládá (co nám ke štěstí chybí nebo přebývá), když to bude mediálně dostatečně profesionálně opracované a opakované. Přitom např. věty Ježíšovy: „Co sám nerad, nečiň druhému“, „Podle ovoce je poznáte“, „Miluj bližního svého jako sebe sama“ nebo „Nevíme dne ani hodiny“ jsou dodnes použitelným kormidlem na plavbě životem, s kterým se s důvěrou plavily celé generace konkrétních lidí, našich předků…

Tož, zdař Bůh!