Rád bych zde sdílel článek Rosti Homoly z Oddělení spirituální péče Nemocnice Písek "Budete slyšet válečný ryk…" (který byl pod stejným názvem otištěn v Píseckém světě), protože v moři mediálních informací z posledních dní mne oslovil svou dostředností.

___

Budete slyšet válečný ryk…

A slyšíme… A jak říkal můj profesor Praktické teologie: „Běda muži, který čte na dané téma pouze jednu knihu.“ Dneska bychom řekli, sleduje pouze jeden zdroj. Proto sleduji víc zdrojů a srovnávám, ale vyžaduje to čas, který moc nemám. A tak slyším válečný ryk ze všech možných i nemožných zdrojů… Přicházející zaručené informace jsou mnohdy zcela protichůdné. A problém zůstává stejný jako v době covidové. Kdo se v tom má vyznat? Zase mám otázky a zase nemám odpovědi. Těžko se skládá celkový obraz válečného ryku. Žijeme ve zvláštním mediálním světě. Zprávy mohou být proruské, protiruské, proukrajinské, protiukrajinské, prozápadní, protizápadní, proamerické, protiamerické, pravdivé, lživé, polopravdivé, pololživé, úplné, neúplné, objektivní, neobjektivní, zavádějící… prostě informační i dezinformační. A já bych potřeboval detektor. Myslím, že první obětí války, dřív, než vylétla první kulka, byla pravda. A tak si každý z nás z toho, co máme, co nám nabídnou, nebo co si někde najdeme, vytváříme nějaký obraz o celkové situaci válečného ryku, ale myslím, že nikdo ten obraz nemáme úplný. A možná s velkou pravděpodobností, že ani tajné služby ho nemají úplný. Pak ani nemá cenu se s někým o něčem přít.


To, co ale je skutečné, jsou oběti. A zase a kolikrát už v historii to odnesou ti, kteří za to mohou nejmíň. A líto je mi všech těch nevinných na všech stranách bojiště. Je mi líto dětí, starých lidí, žen – manželek, sester a matek a jejich mužů a chlapců, kteří umírají zbytečně. Všech těch na cestách, bez domova, kdy ztrácejí minulost a nevidí budoucnost. Je mi líto rozbitých domovů, měst, infrastruktury, země… A po válce přichází bída a po ní hlad. A je mi to všechno líto a jsem bezmocný,…ale můžeme pomáhat… to je síla nás slabých… A modlit se… to je síla nás bezmocných… A hledat zase cestu z dalšího bludiště současnosti… to je naše naděje.

A když nevidíme moc dopředu, tak nám může pomoci i minulost. Světlo může svítit i z minulosti. A mě povzbudilo těch pár slov z roku 1968 v pořadu pana Škutiny, kdy moudrý Jan Werich čte z knihy Jana Masaryka. A něco jsem zase pochopil o velkých a malých národech, o národní hrdosti a svébytnosti, o místě na slunci pro všechny, o rovnosti každého člověka i národa před Bohem, o silných a slabých, o lásce a svobodě. A já se s vámi rád o to podělím. Tak prosím, milý Jene, přečti nám něco z knihy toho moudrého syna našeho prvního prezidenta:

„S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo „zahodil flintu do žita“ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul. On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washingtonu. A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.
Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých. A veliký zahradník před Hospodinem Karel Čapek jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: „Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoci k malým národům,“ povídal ještě Čapek.
No. Člověk může věřit buď na násilí, anebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens, a že velikost se nesmí měřit podle toho, kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a jak hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel. A von pak říká dál: „Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení.
Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí směrem ke Škutinovi), anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.
Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.
A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.“
„Já nevím, snad by se mohla dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka.“
„Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měli učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učili číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den!
A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“

A kdo čteš, tak rozuměj, možná je to o Rusku, ale možná je to i o Ukrajině, možná je to o Spojených státech a možná taky o západní Evropě, ale taky to může být i o nás a naší malé zemi a její vládě a určitě je to i o mně a o tobě a o naší svobodě a přátelství, protože mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí… A abych dokončil, co jsem začal.
„Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách… hleďte, abyste se nelekali…“ (Mat 24:6), ale přimkli se k Bohu, jako své naději a pomáhali těm, kteří to potřebují.

ROSŤA HOMOLA,
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek