V posledních týdnech a dnech otřásá veřejným míněním i sociálními sítěmi hlavní téma, prezidentská volba.

Je to ale opravdu to nejdůležitější, co v našich životech potřebujeme řešit?
Určitě ne, ať už bude zvolen kdokoliv, většinu problémů (ne-li všechny) našich životů budeme řešit zase jenom my sami, prezident je za nás nevyřeší, ať tam bude „záporák“ nebo „klaďas“.


Mám dojem, a rád bych se mýlil, že se ve světle humbuku prezidentské volby a mediální pozornosti, která se k tomu upíná, upozaďuje daleko podstatnější aspekt našich životů, a sice že za kvalitu a smysluplnost mého života jsem prvořadě odpovědný já, nikdo jiný. A že za kvalitu a naplněnost společného (komunitního) soužití v tomto státě jsme odpovědní my všichni, co tu žijem, prezident neprezident (záměrně opomíjím ústavou dané pravomoci prezidenta, abych se zkratkou dostal k jádru problému). Kdyby tohle bylo v obecném povědomí zřejmé, ani jeden z prezidentských kandidátů, „klaďas“ či „záporák“, si netroufnou voličům namlouvat, to co jim v přímém přenosu namlouvají, a sice že jsou zachránci národa, krizoví manažeři, kteří tuto zemi zase pozvednou, všechno dají do cajku a blablabla. PR týmy by jim to oběma striktně rozmluvily, protože by věděly, že tohle by jim prostě lidi už nesežrali… Tohle by platilo za situace, kdybychom si jednoduše víc a víc ve většině byli vědomí toho, že my lidé, co v této zemi žijem, jsme daleko důležitější, každý z nás, než prezident nebo jakýkoliv jiný volený zástupce. Tohle máme napsáno v Ústavě hned v Preambuli.

V čem ovšem může být z určitého pozorovatelského odstupu prezidentská volba cenná, je fakt, že nám zrcadlí, v jakém stavu se naše společnost nachází. A tady se posouváme k hlubšímu problému. Skutečnost, že novým prezidentem bude ať tak či onak bývalý komunistický kádr, může indikovat dvě věci.

Zaprvé, že ani po 33 letech po tzv. sametové revoluci jsme se coby společnost dosud nepřeklenuli plně přes mentální pozůstatky z dob 40 let socialismu. V politologii a sociologii se objevují některé názory, že na překlenutí pozůstatků komunismu je potřeba stejné doby, co trval. Když k tomu připočteme předchozí totalitu nacistickou, tak jsme v součtu na 47 letech (poválečným obdobím na chvíli přerušeného) společenského života v totalitě. Viděno touto optikou by to znamenalo, že potřebujeme ještě dalších 14-15 let k tomu, abychom se s dědictvím předchozího režimu plně vypořádali.

Zadruhé, problém může být v aktuální nešťastné formě zákona o volbě prezidenta, a sice konkrétně v tom, že kandidátu ve druhém kole ke zvolení postačuje jakákoliv většina, namísto např. nadpoloviční většiny. A tato situace do jisté míry nahrává populismu, bulváru a vítězství zdatnějšího PR týmu.

Závěrem mám prosbu a přání. Držme si palce v transformačním procesu naší pospolitosti (který zjevně dosud neskončil) a ať se co nejhojněji rozvíjí svobodná a vědomá občanská společnost, protože jedině ta je ve finále zárukou demokracie, nikoliv volení zástupci (ačkoliv bezesporu také mají svou určitou důležitost). Zajímejme se, prosím, víc a aktivněji se zapojujme do veřejného dění v našich místních komunitách, obcích a městech, kde žijeme. Jednou, a nemusí to trvat dlouho, z toho vzejde opravdu svébytná a zakořeněná svobodomyslná demokracie (vláda lidu, lidem a pro lid).