Princezny to neměly lehké ani v pohádkách ani v historii. Nemají to lehké ani v současných monarchiích. Za snadný život se platí.

Princezny známe především jako pohádkové bytosti. Některé z nich jsou programově zlé; ty však po krátkých úspěších špatně končívají. Běžnější jsou princezny dalších dvou kategorií. Jedny z nich jsou trochu připitomělé barbíny, které se někdy dostanou i do špatné společnosti (draků, černokněžníků). Druhé jsou chytřejší a šikovnější avšak svou svéhlavostí činí rodičům starosti. Jak ty pitomé, tak i ty chytřejší pohádkové princezny stejně nakonec dojdou štěstí v náručí nějakého prince nebo zdatného chasníka a o jejich dalším osudu se mnoho nedozvídáme.

Pochmurnější byl reálný osud princezen ve středověku. Byly výhodným exportním a korupčním prostředkem, a pomocí jejich sňatků s partnery, které si však samy nemohly vybírat, se pečetily mezivládní dohody a spojenectví. Přebytečné princezny se odkládaly do klášterů.

V současných monarchiích mají princezny úlohu křoví. Povolaní vizážisté se starají, aby lahodily oku průměrného publika. Jsou cvičeny k tomu, imponovat co možno svým společenským vystupováním, vzděláním, pracovitostí, zručností, sportovními dovednostmi, vkusem, kulturním a politickým rozhledem, pohotovostí, laskavostí, velkorysostí nebo aspoň něčím z toho. Stejně jako v pohádkách, i princezny novodobé končí v náručí princů nebo společensky přípustných chasníků, aby přiváděly na svět další členy dynastie, a tu a tam se dostanou i k vládnutí. Není to asi život tak příjemný, jak by se na první pohled zdálo. Po jakékoliv chybičce, které se princezna kdy dopustí, pasou novináři, a široce ji dovedou rozpatlat bulvární média. Proto se každá rozumná dynastie snaží princeznu, která by jí mohla přinášet nežádoucí reklamu, dostat z dohledu veřejnosti.

Vlastně prvním slečnám není co závidět.