Slyším-li v rozhlase a televizi, že bruselská administrativa chce omezit používání igelitových tašek, tahá mne to za uši.
Doufám jen, že chemicky nevzdělaní úředníci pojem „igelit“ nezatáhnou přes Brusel do širší Evropy.

Použít obchodní název, zavedený jednou firmou pro analogické zboží jiného výrobce bývá důvodem soudních sporů. Příkladem je budějovické pivo. Někdy se obchodní značka původního výrobce dostane do obecného povědomí a zobecní. Tak třeba „Pils“ označuje ve světě obecný typ asi dvanáctistupňového piva podobného Prazdroji; plzeňáci se s tím zřejmě smířili a spíše na to jsou hrdí. Také firma Electrolux by pravděpodobně nenamítala, že se u nás kdejakým vysavačem konkurenčního výrobce „luxuje“. Někdy však jde do tuhého, takže nápoje příbuzné povahy a chuti se již nesmí označovat jako např. „koňak“, „šampaňské“ nebo „rum“.

Poněkud směšné je však, použijete-li zavedený firemní název pro úplně jiný výrobek úplně jiných firem. Naštěstí, největší německý chemický koncern IG Farben byl po válce demonopolizováním rozbit, takže kromě chemiků není nikoho, kdo by proti názvu „Igelit“ namítal. Igelit byl původně používán pro označení měkčeného polyvinylchloridu (PVC), dopovaného značným množstvím změkčovadel na bázi ftalátů. Tento materiál starší generace zažila jako charakteristicky páchnoucí pláštěnky do deště, školáci vzpomenou na obaly na knihy a sešity, penály a různé sáčky, které časem ztrácely smrad a v ohybech praskaly. Nepříliš šťastné byly hračky z tohoto materiálu a nejdramatičtější byly rozsolovité hračky z PVC obsahujícího až 50% ftalátů. Přestože se časem podařilo najít méně odpudivá a méně zdravotně závadná měkčidla, došlo k obecnému ústupu „igelitu“ z tohoto sortimentu. Zůstaly spíše technické aplikace měkčeného PVC na izolace elektrických kabelů a na podlahové krytiny, neměkčené PVC najdeme dnes jako materiál okenních rámů a některých odpadových potrubí. Klíčovou nevýhodou PVC zůstává jeho obtížná recyklace a za zločinné lze označit jeho spalování, produkujícího nejagresivnější a nejjedovatější zplodiny.

Zájemce o detaily historie igelitu bych odkázal na hezký článek kolegy Raaba, dostupný na adrese:
http://www.vesmir.cz/clanek/podivuhodna-historie-igelitu

Skutečnost, že slovo „igelit“ zaniklo i v němčině, ujalo se na světě pouze v češtině a slovenštině, kde se přeneslo později na charakterizaci úplně jiných materiálů, užívaných k výrobě plastových folií je komická.

Snad jediným analogem takovéhoto nedorozumění je "calgon", o kterém se v klasických zdrojích dočtete, že jde hexametafosforečnan sodný, a reklama vám pod stejným názvem nabízí bezfosfátové prací prostředky.

Nikoho bych nenutil, aby byl schopen rozeznávat různé typy polyethylenu, polypropylenu a dalších plastů méně obvyklých při výrobě folií, ale snad by stačilo říci „plastový sáček“.

Slyším-li v rozhlase a televizi, že bruselská administrativa chce omezit používání igelitových tašek, tahá mne to za uši. Doufám jen, že chemicky nevzdělaní úředníci pojem „igelit“ nezatáhnou přes Brusel do širší Evropy.