Empatie jako součást emoční inteligence patří mezi schopnosti, které nám umožňují chápat nejen vlastní emoce, ale rozlišovat emoce druhého člověka. Empatický člověk je schopen naslouchat druhému člověku a vnímat jeho pocity. Empatie se rozvíjí od nejútlejšího věku a mezi jedinci existují obrovské rozdíly.

Jedinec, který je schopen empatie, mívá víc přátel, zvládá lépe rodičovskou roli i roli partnera. Je orientován v neverbálních projevech druhého člověka, včetně výrazu tváře, dokáže úspěšněji komunikovat a lépe se uplatní v řadě profesí. Empatie umožní jedinci včas rozpoznat emoci, která jeho kvalitu života ohrožuje, a to znamená, že bude aktivně usilovat o odstranění příčiny emocionálního napětí. Jestliže někdo rozumí sám sobě, dokáže porozumět i druhému.

Emoční inteligence však bez ohledu na rozumové schopnosti není u všech profesně úspěšných jedinců podmínkou k prosazení. V historii lidstva se opakuje, že se prosadí jedinec, který žádnou emoční inteligenci nemá. Většinou je to z toho důvodu, že je bezohledný a agresivní. Může se to stát nejen v oblasti vyžadující fyzickou zdatnost, podnikání či sběr politických pozic. I mezi vědci existují jedinci, kteří nahradí seriózní výzkum a ověřené výsledky lží a podvodem. Nedostatek emoční inteligence není vždy záruka neúspěchu v honbě za lepší sociální pozicí.

Jaké vlastnosti má jedinec s chybějící empatií? Není schopen soucitu. Nerozumí emocím druhých lidí. Je soustředěn výrazně jen na vlastní prospěch. Nedomýšlí, jak jeho špatná rozhodnutí mohou druhé lidi poškodit. I do partnerství vstoupí jen ze zištných důvodů. Nedokáže milovat a chránit svoje děti. Nepotřebuje přátele, jen hordu sloužících. Je jedno, jaký má cíl, zda jsou to peníze, tituly, pseudovědecké lži, msta, či snaha o zviditelnění. Lidé bez empatie nejsou schopni akceptovat potřeby druhých, nevnímají své okolí a působí jako absolutističtí vládcové, kterým je lhostejné, jak se žije v monarchii v podzámčí.

Zákony, třeba i ty, které sami vytvořili, nedodržují. Pravidla, podle nichž žijí, si vytvářejí podle vlastních potřeb, mění je podle situace, která jen jim vyhovuje. Jedinec, který emoční inteligencí disponuje, nedokáže bez ztráty důstojnosti či duševní rovnováhy s neempatickým patriarchou spolupracovat.

Co se tedy stane, když mocný vládce rozhoduje o svých poddaných bez empatie? Napřed se obklopí stejně vybavenými či spíš emoční inteligencí nevybavenými spolupracovníky. Pokud by se někdo s empatickými schopnostmi do tohoto spolku dostal, v zájmu udržení vlastního zdraví včas uteče. Poddaní potom ztrácejí jakoukoliv šanci na ochranu svého života a života svých blízkých.

Tyran a jeho poskoci začnou na poddané házet různě těžké balvany v podobě nesmyslných zákonů, příkazů a nařízení. Poddaní v úsilí o přežití před kameny uhýbají, schovávají se a marně se snaží postavit hradbu, která by je před dalším útokem ochránila. Ti úspěšnější se za velikým balvanem schovají a přežijí. Ti pomalejší, zranitelnější nepřežijí.

Empatie nás nutí myslet na naše děti a na jejich budoucnost. Pokud někdo empatii nikdy v životě nepotkal, nad budoucností nepřemýšlí. Nepřemýšlí o tom, že zničí celou generaci dětí vysedáváním u počítače bez možnosti sociálního kontaktu. Potřebuje závislé a snadno ovladatelné poddané.

Závislost, vypěstovaná už v dětství, apatie, která se mezi našimi dětmi v současnosti šíří jako neřízená lavina, to vše nahrává všem, kteří naše závislé a apatické potomky chtějí v budoucnosti řídit.

Poddaní by si měli uvědomit, že jestliže někdo dokáže ublížit vlastnímu dítěti, a to lze i jiným způsobem, než je vyhnanství na poloostrově v Černém moři, nemá emoční inteligenci.