Podle výsledků rychloprůzkumu Mladé fronty Dnes z pátku minulého týdne, který agentura Median provedla na vzorku 511 respondentů telefonicky, si 53,5 procenta dotázaných myslí, že by Petr Nečas byl lepším premiérem než Jiří Paroubek, kterého si za premiéra přeje jen 35 procent dotázaných. Ale jen 27 procent respondentů si myslí, že ODS má větší šance na vítězství v květnových volbách po změně volebního lídra.
Je dobře, že Mirek Topolánek odstoupil z místa volebního lídra ODS i z kandidátky, a je škoda, že to neudělal o nějaký týden dřív, jeho nástupce by měl větší manévrovací prostor. A odstoupit už Topolánek musel, protože pro stranu se stal velkou zátěží: spolustraníci se začali panicky bát toho, co by mohl ve zbývajících šedesáti dnech říci, co by ODS mohlo ještě více tlačit ke dnu.
Toto konstatování zní děsivě, ale k jinému závěru normálně uvažující člověk nemůže dojít, když vidí, jak státní úředníci zacházejí s těmi, kteří poukazují na nekalé praktiky ve svých institucích. Zatímco ve staré Evropě jsou ti, co zapískají na píšťalku (to blow the whistle), jak se říká ve Velké Británii, aby varovali před jednáním, které ohrožuje veřejnost a jde proti veřejnému zájmu, považováni za odvážné občany, u nás jsou vystaveni většinou i trestnímu postihu.
„Vybrat si ohyb Vltavy jako strategické centrum nebylo těžké. Mokřiny (braca) a pevnost (dunum) Týn se hodily už Keltům bývalého Bójska. Z Bragy byla Praha. Čistě podle polohy — sedm pahorků a řeka — by se tu dal založit třeba nový Řím: to by se ale někdejší našinci nesměli rozhodnout pro přehlednost. Její idylu poznáte ještě dnes. Stačí se vyšplhat na Říp. Při dobré viditelnosti spatříte celou zem. Ten pohled blaží i tísní.“ To je diagnóza, kterou Jiří Gruša (nar. 1938), básník, prozaik, esejista a překladatel, vystavil Česku z exilu.
Sotva ČSSD Jiřího Paroubka stáhla z webu minulý týden fotografie těch, kteří proti této straně protestovali a Úřad pro ochranu osobních údajů vydal stanovisko, podle něhož svým konáním neporušila zákon, jenom vyfotografované nesmí identifikovat, přišli sociální demokraté s dalším kontroverzním nápadem.
S Lubošem Dobrovským o jeho tatínkovi, práci v novinách a Rusku
Hlavní vinu na homofobních výrocích odborového předáka Jaromíra Duška, šéfa Svazu odborářů služeb a dopravy, který měl pověření jednat za osmnáct svazů s politiky o zdanění zaměstnaneckých benefitů, nenese on sám, ale obecně pokleslá politická kultura v této zemi. O tom se ale bohužel taktně mlčí. Kdyby byli na samém počátku z politiky vytěsněni lidé jako Miroslav Sládek či Miloš Zeman, kteří s vulgárními výroky začali, nikdy by si pan Dušek nemohl dovolit něco takového vyslovit, protože by věděl, jak dopadne.
Tato otázka, kterou si kladly minulý týden média, zcela zastínila otázku další, kterou si musíme klást, i když nejsme právníci: lze amnestovat zločiny, které jsou nepromlčitelné? Mezi tyto zločiny patří válečné zločiny a zločiny spáchané za komunismu, na kterých se Ludmila Brožová-Polednová podílela.
„Dne 13. září 1956 jsem se sešla s Cartier-Bressonem. To zařídil můj otec přes své známé. Také jsem o něm něco věděla. Byl tím velmi zaskočen, protože to tehdy každého překvapilo, že někdo z Prahy o nich ví. Vůbec nechápali, kde se tam beru. Bresson mi dal katalogy, knížky, fotografie a řekl, že o něm můžu psát. To byla velká důvěra. A možná to rozhodlo o mé životní cestě. Najednou jsem se setkala s člověkem, který ve mně měl úplnou důvěru. Ženská neženská, on mě bral velmi kolegiálně a důvěřivě. Po návratu do Prahy jsem napsala svou první publikovanou věc o fotografii. K tomu mě tlačil jak Jiří Jeníček, tak šéfredaktor Československé fotografie Josef Spousta.“
„Bylo to v bytě (bohemisty) Williama E. Harkinse (v New Yorku), kdy jsme se jednoho dubnového večera 1968 sešli s Václavem Havlem… Václav Havel nám líčil situaci v Československu a nadějný další vývoj. Budou nejdříve jen čtyři politické strany, ale všechny na jedné úrovni, komunisté už nebudou mít vedoucí úlohu… Znovu začnou vycházet Lidové noviny, první číslo by mělo mít úvodník Ferdinanda Peroutky… Bylo mi přitom radostno, ale těžko zároveň. Havel samozřejmě nemluvil rovnou o pádu železné opony, ale o její fatální perforaci. Já jsem měl ale před očima geopolitickou mapu Evropy, sovětský ústup z karibské krize, pád Chruščova, sovětské úsilí nabýt zpět ztracenou velmocenskou půdu a jedno jsem si nedovedl představit: že by byl Sovětský svaz v rukou Brežněva schopen unést další rozmělňování své moci v místě nejcitlivějším, uprostřed Evropy.“