Je božské vnořit ruce do chladné mouky, špičkami prstů promáčknout žloudek, nahmatat lepkavý bílek, pár vteřin nechat na hřbetu ruky poskakovat nakrájené kostičky housky a pak pozvolna hníst a hníst… Je to tak atavisticky opojné, že i otřískanou mísu nazývám díží.

Takovej poctivej českej houskovej knedlík, žádná měchuřina, říkám si zálibně a natřásám, fackuju a převaluju těsto v míse… Současně mi do pravého ucha vstupují oduševnělé hlasy zpravodajského kanálu televize, který mám doma ze zvyku puštěný skoro pořád, a skloňují do zblbnutí slova jako škrty, úspory, omezení, redukce platů o deset procent, až mě začíná být z představy nepřiměřeně utaženého opasku mdlo. Levé ucho je přitom už už připraveno vypustit tu informaci z hlavy zase ven, ale kde nic tu nic, v hlavě se zasekla a ven nevychází.

Deset procent, deset procent…., brblám sama k sobě nad mísou. Nikomu se to přece nelíbí, to je jasný, ale pochop, že je to spravedlivý, jestliže ty přijdeš o dva tisíce, jinej přijde třeba o pět.
Těsto už má pěknou konzistenci, radost pohledět. Bude to vzorovej knedlík.
No, jo! Jenomže pro mě znamenají ty dva tisíce z dvaceti víc, než pro jiného pět z padesáti, sděluji rozhořčeně do díže.
Seš blbá? Vstupuje neuctivě do monologu můj mozek vytrénovaný logikou sudoku. Už se tě někdy někdo zeptal, jestli je těžší kilo železa nebo kilo peří?
Jo…, přiznávám neochotně, a taky už mě nikdo podruhý nenachytá. Já přece vím, že je kilo jako kilo a deset procent jako deset procent, ale stejně mám pořád pocit, že ne všechno, co je exaktně zprůměrovaný a zkalkulovaný, je už automaticky spravedlivý.



Přehazuju si již dokonale prohnětenou hmotu z ruky do ruky.

Tak hele…, s rukou od těsta chňapu po tužce. Jestli to teda potřebuješ hodně názorně, spočítej si to na knedlících. Jedna porce, to jsou řekněme čtyři pěkný knedlíkový kolečka, může stát s malou rezervou, aby se to dobře počítalo, 10 kaček. To je jedna dvoutisícina z mýho platu a z platu někoho, kdo má třeba padesát tisíc, je to jen jedna pětitisícina…
No a co jako.., oponuje státotvorně můj mozek. Ten s tím vyšším platem zas těch knedlíkových koleček zaplatí víc, nemyslíš?
No…, to jo, jenomže z jeho platu je dvoutisícina celých 25 kaček. Takže pro mě je těch 10 Kč za jednu porci knedlíků právě tolik, jako by pro něj byla porce knedlíků za 25!
Tak vidíš, chválí mě záchvěv mých mozkových buněk, vyšší příjem, dražší knedlík...
Houbeles, bouřím se, dyť on koupí porci knedlíků taky za deset! A naopak, holenku, porce knedlíků za 10 Kč je pro něj tak laciná, jako… . počítám pětitisícinu z mého platu…, no jasně, jako kdyby pro mě byla za 4 Kč. Ale já ji mám přitom taky za deset!

Ťuk, ťuk, ťuk…, ťuká můj mozek na moje čelo zevnitř. Tahle ženská logika…, ach jo, slepičí polívku z tebe uvařit!
Asi má pravdu, vždyť jsem byla vždycky na matiku pitomá. Odtrhávám od dlaně tužku přilepenou těstem. Vzdávám to. Jen si poslužte, naši milí vládcové, od každého z nás si vezměte spravedlivě deset procent, kohoutovi štědrovku, hrachu jeho družce…. , amen.



Hladový syn strká netrpělivě hlavu do dveří: Matko, kde to vázne? Házím neprodleně úhledné šišky do vroucí vody, alespoň něco trochu umím, říkám si přitom skromně, pokorně a zahanbeně.

Jauvajs! Z hrnce provokativně vyšplíchla vařící kapka a to mě teda naštvalo.

Ne, ne a ne, stejně to není spravedlivý!!! Vždyť před tou nedobrovolnou obětinou, kterou mají státní zaměstnanci přispět k sanaci státního rozpočtu, jsou si dočista rovni, tady se žádné zásluhy, um, délka praxe, vzdělání nebo kdoví co ještě nepočítá. Ne procenty, ale nějakým knedlíkovým koeficientem s progresivním obloukem sazby by se mělo vyměřit, kolik má kdo položit na oltář vlasti. Takhle budou, a to se teda styďme, uklízečky platit víc než manažeři, samozřejmě nikoliv v absolutní výši srážky, ale v jejím poměru k ceně životních potřeb. Knedlíková kalkulačka to říká jasně! A basta!

Krájím. Na průřezu mozaika jak kaleidoskop. Jo a ještě jsem chtěla dodat, že k světlým houskám doporučuju nakrájet do knedlíků vždy jednu tmavou…