Expediční deník. Den první. Brno

Kam směřuje tato expedice? Do nitra Moravy. Jak? Vlakem, pěšky, čímkoli a trochu proti proudu času. Co tam budu dělat? Čmuchat zapomenutou vůni divadelních šminek. Co mě k tomu pudí? Splašený sentiment. Jaké mám téma? Babička. No…, není to originální, ale ten příběh je pravdivý, přestože se podobá kýči.


„Kdybys věděla, Maryšo, jak je trudné hrát tě na jevišti, sotva bys dovolila Mrštíkům, aby tě napsali!“ zvolala trpce moje babička coby děvče nad kufrem se selskou garderobou, kterou divadelní společnost, v níž byli její rodiče angažováni coby heroina a komik, vláčela spolu s dalšími bednami, koši a kufry od štace k štaci, …ne po světě, ne po Evropě, ba dokonce ani od města k městu ne, ale doslova od vsi ke vsi přívětivé a úrodné střední Moravy.

Již druhý rok podnikám malou expedici po těchto moravských štacích, kde prkna hostinských sálů neznamenala sice „svět“, ale uměřeně ambiciózní umělce upokojilo i to, že se stali celebritami mezi horním a dolním koncem bohaté vsi. Moje babička, Růžena Brožová, své vzpomínky na kočovné mládí sepsala, a protože mám k ruce i její školní Wanderbuch, mohu mezi lety 1898 až 1906, kdy trvala její povinná školní docházka, přesně rekonstruovat sled štací i jejich délku. Například první třídu absolvovala návštěvou devíti různých škol (Kvasice, Uherský Ostroh, Prostějov, Dřevohostice, Hodolany, Štěpánov, Brodek u Přerova, Tovačov a Velká Bystřice u Olomouce). Co to znamená? Během jediného roku rodina prošla devíti různými byty a měla devatero domácích, zvykala si na devatero slamníků, děti měli devatero různých kamarádů, maminka vařila na devatero různých plotnách, devětkrát balila a vybalovala početná zavazadla a tatínek devětkrát sháněl pro rodinu vhodný podnájem.

Nyní základní údaje pro ty, které jsem předchozími odstavci neodradila a budou číst mou expediční zprávu dále i příště:



Prababička Kateřina Brožová (1861-1950) – prosím neplést se současnou herečkou shodného jména! – hrála zásadně obor heroin (od slova heros, tj. hrdina, nikoliv od slova heroin, tj. droga), pradědeček Karel Brož (1851-1924) měl repertoár pestřejší. Začínal jako okouzlující kudrnatý milovník v komických operách a operetách, s úbytkem vlasového porostu přešel na charakterní činoherní obor, z něhož se však k příjemnému překvapení rodiny a kolegů nakonec vylíhla suverénní komika.



Kateřina a Karel Brožovi byli zakladateli hereckého rodu. Všech šest jejich dětí, které byly spolu s kufry vláčeny po štacích, hrálo divadlo dříve, než umělo číst. Tři z nich si pak herectví zvolili i za svoji profesi: pohledná Růžena (1892-1976), jejíž hvězdnou kariéru v srbském Bělehradě doslova pohřbila první světová válka, hudebně nadaný Antonín (1896-1984), který zůstal celý život věrný Moravě zejména v ostravském angažmá, a půvabně křehká Marie (1901-1987), která zažila skutečnou uměleckou slávu v meziválečné éře pražského divadla Na Vinohradech, ale dnes si ji většina z nás vybaví jen jako tetičku Márovou z oblíbeného, a proto i často reprízovaného filmu Causa králík.

Moje letošní expediční cesta začíná v Brně, ne ani tak proto, že je babiččiným rodištěm, ale kvůli tématicky spřízněné výstavě Subrety a heroiny v Moravském zemském muzeu. Je to milá komorní výstava z divadelních i civilních fotografií slavných divadelních hereček, jejichž jména jen s několika výjimkami dnes nikomu z návštěvníků nic neříkají. Je potom ale otázkou, zda kromě povzdechu o „polní trávě“ má pro diváka přehlídka neznámých pózujících dam na fotografiích nějaký smysl. Přestože za každou tou tváří je schován osobní úděl, ambice, zklamání, úspěchy i prohry, takové informace jsou výstavně takřka nezpracovatelné a nabízí se tudíž jako vděčnější spíše forma knižního zpracování.



Subreta…, to prapodivné slovo, přestože se u nás doma o ničem jiném než o divadle nemluvilo, jsem poprvé slyšela v dětství na prázdninách u prastrýce Antonína Brože (viz výše), na jeho chalupě v Karolince v Beskydech. Toníkovou druhou ženou totiž byla Běla, ostravská herečka, o níž se babička Růžena vyjadřovala právě jako o subretě. Přestože babiččina herecká kariéra skončila dříve, než se z mladistvých naivek mohla vůbec vyklubat do skutečné heroiny (její poslední rolí na velké scéně byla Shakespearova Julie na prknech Národního divadla v Bělehradě v červnu 1914), cítila jsem, že subreta znamená v jejím hodnocení něco nevážného, neřkuli lehčího.

Teta Běla byla malá, křepká a měla veliká prsa, proto jsem si v dětské představě slovo subreta spojila především s těmito atributy, zatímco heroina vyniká jinými přednostmi, je rozvážná a odhodlaná, velká a statná, aby unesla meč, případně tragický osud. Není vyloučeno, že by i ona mohla být přírodou obdařena velkoryse, ale ve splývavých hrdinských róbách, v případě Johanky z Arcu dokonce v brnění, nebývá tato skutečnost patrná. Rozhodně však nezpívá, netančí a s nikým nekoketuje, to by ji v jejím poslání proměnit svět k lepšímu, nebo alespoň napravit zpuchřelou měšťanskou společnost fatálně brzdilo a ubíralo přirozené vážnosti. Zatímco subreta je veselý diblík, heroina permanentně trpí.

Se subretami mám pramalou zkušenost, ale patos rozené heroiny, kterou byla moje babička Růžena i v civilním životě, je pro mne vzpomínkou prakticky všední. Dokázala na nepřipravené dítě i po padesáti letech vybalit svou Julii v srbštině, Mahulenu, Taťánu či jinou poryvy citu cloumanou dívčí hrdinku, až se jí bílé fousky nad horním rtem hrozivě zježily. Později tak děsila i mé spolužačky, však by si vzpomněly…

Pokračování expedičního deníku zítra: Uherský Ostroh

Pozor, následuje komerční sdělení!
Zájemci mohou knížku vzpomínek Růženy O. Brožové: Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy) získat obratem ruky v kamenném či elektronickém knihkupectví Juditina věž.