Expediční deník. Den druhý. Uherský Ostroh.

Včera jsem v Brně mudrovala o lehkosti subret a tíži heroin. Představila jsem také svoji babičku Růženu Brožovou, její rodiče a sourozence, po jejichž stopách herců kočujících před sto lety s divadelní společností po přívětivé Moravě právě putuji.


Tak jako se motýl klube z kukly, které předchází larva, ani heroina či subreta se nelíhne z vody. Předchází jí stádium naivky a v případě hereckého dítěte ještě série kalhotkových rolí. Co to je? Jednoduše, než se herecké děvče stane dívkou, hraje chlapce. Pročpak hlavní role chlapců hrají dívky? Protože divačkám to připadá roztomilé a jejich mužům rajcovní a protože principál divadelní společnosti vždycky udělá vše proto, aby bezpečně naplnil kasu. (Stačí, aby jen chvíli myslel víc na umění než na kšeft, a už zítra bude mít ansámbl hlad jak herec.)

A já jsem teď, přátelé, v Uherském Ostrohu a dala bych si husí stehýnko! Proč zrovna to? Dostala jsem na něj chuť, inspirována situací, o níž bude řeč v závěru dnešního expedičního záznamu. Chci držet pečenou husí nožku pevně v pravé ruce a zuby dosud nebezpečně funkčními atavisticky otrhávat doměkka upečené maso, až mi odletující kapičky tuku vytvoří na tvářích lesklou krustu. Ach, to si přeju… Nacházím tedy stravovací zařízení a lačně pátrám v jídelním lístku. Husa není. Nevadí, změníme ptáka, kuře má taky stehno.

Vyfasovala jsem tuto porci (viz snímek níže). Přestože talíř vypadal prázdně a kuře na něm až dojemně, vrhla jsme se na něj tak inspirativně, že rodinka u vedlejšího stolu můj výběr pokrmu nestydatě okopírovala. Zatímco mně se vytoužený tukový šlic hlodáním sporého zvířete na tváři vytvořit nepodařilo, malý chlapeček od sousedů ho měl okamžitě a všude.



Někdy zkraje nového, dvacátého století přinesl tatínek Brož domů text hry, která se jmenovala Malý lord. Hlavní postavou byl dvanáctiletý chlapec, chytrý rozumbrada, zkrátka role jak stvořená pro desetiletou Růženku. A nastalo učení mučení. Cedrik Eroll, jak se ten hošík ve hře americké autorky Frances Burnettové jmenuje, nesleze ze scény a pořád vtipně brebentí. Maminka si Růženu vzala do parády jak cirkusového psíka a zkoušely doslova do ochraptění. Ale nikoliv zbytečně, Malý lord byl dokonalý kasaštyk, který se na každé štaci musel opakovat.



Děj je vyfabulován takto: Cedrik Eroll je polosirotek, který žije s matkou, vdovou po anglickém námořním důstojníkovi, v New Yorku a prožívá radostné dětství s kamarády a přáteli ve svobodomyslné společnosti, která nezná žádnou vrchnost a žádné poddané. Nečekanou změnu v životě tohoto moderního amerického kluka, který se domnívá, že aristokracie je něco historicky přežilého, co se vyskytuje jen v dávných kronikách a románech, přináší návštěva z Anglie, vyslanec jeho dědečka, anglického lorda, který Cedrikova otce za sňatek s neurozenou Američankou dříve zapověděl. Nyní se však ukazuje, že tento americký chlapec je posledním mužským potomkem starého rodu a je třeba jej povolat k budoucímu převzetí rodových práv. Cedrik s matkou se přestěhují do Anglie, a tam se svou přirozenou inteligencí, smyslem pro čest, spravedlnost i humor musí malý lord vyřešit mnohá úskalí ve vztazích mezi dědečkem a jeho americkou snachou i v situacích na rodovém panství.

Pokud se vydařilo obsazení hlavní role, říkám si nad textem tehdy tak oblíbeného divadelního kusu z odstupu více než sta let, hra snad mohla být i vtipná. Babička, tehdy desetileté děvče, zažila první opojné okamžiky herecké slávy a všeobecné popularity, i když pochopitelně lokálně omezené danou štací. I po mnoha letech přiznávala, že kontakt s obecenstvem, které jí viselo na rtech, sledovalo s napětím každý její pohyb a na repliky reagovalo jak orchestr na dirigenta, byl omamný jak droga. Ostatně kvůli této vzácné herecké slasti, kterou lze jen výjimečně zažít na jevišti, se odjakživa „utíká k divadlu“, ne?

Růženka dostávala mnoho dárků a nepřetržitě byla zvána do rodin, aby potěšila svou přítomností. Rodiče to brali jako samozřejmou součást herecké profese. Nejednou se stalo, že už večer spala, ale maminka s ručníkem a studenou žínkou v ruce ji náhle budí: „Vstávej, přišli pro tebe z fary, mají tam nějakou hostinu a pan děkan by si přál, abys jim přišla přednést nějaké básničky.“ Za pár minut si již malou herečku odváděla farská služebná, a když ji opět přivedla domů, nesla si obrovskou výslužku a královský honorář. Někde si Růženku doslova abonovali na určité dny. Například v Uherském Ostrohu na každou neděli do rodiny notáře Zapletala, kde měli dcerušku Boženku. Co husích stehýnek se tam během těch nedělí prý spořádalo! V době Malého lorda si Růženka skutečně nežila hůře než Jeho lordstvo.

Uherský Ostroh dnešního dne byl ospalým prázdným městem. V kterémpak měšťanském domě asi bydlel notář Zapletal? Kde je konec zdejším husám s pěknými stehýnky?



Zítřejší pokračování expedičního deníku: Fryšták.

Pozor komerční sdělení:
Zájemci mohou knížku vzpomínek Růženy O. Brožové: Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy) získat obratem ruky v kamenném či elektronickém knihkupectví Juditina věž.