Expediční deník. Den třetí. Fryšták.

Včera jsem v Uherském Ostrohu pátrala po husích stehýnkách, podobných těm, kterými byla tamtéž před sto deseti lety hýčkána moje babička, tehdy desetiletá Růženka Brožová jako představitelka komediální dětské role Malého lorda v kočovné divadelní společnosti křižující Moravu.


Nepředstavujte si prosím, že kočovná divadelní společnost před sto lety měla nějaké maringotky, s nimiž ložírovala kdesi za humny obce. Kdepak, herci nebyli cirkusáci ani potulní komendianti. Přepravovali se vlakem, nebo si najímali povozy. Bydleli civilizovaně v pronajatých bytech a hráli v místních společenských sálech, hostinských, sokolských nebo přímo divadelních, pokud byly k dispozici. Oblékali se moderně, pokud možno co nejmódněji, aby budili pozornost, což byla součást reklamy. Na stejné místo se vraceli v intervalu dvou, tří až pěti let a střídali se s jinými společnostmi téhož typu. Úřady dbaly při vydávání koncesí na to, aby společností nebylo v regionu příliš. Mezi jejich řediteli zřejmě panovala nějaká nepsaná pravidla, protože společnosti Choděrova a Šumova, kde Brožovi ve zralém věku působili, jezdily jen po menších nebo nejmenších štacích. Ale nestěžovali si, vždyť v úrodných končinách Hané, Slovácka či Valašska dokázali být obyvatelé vsí a městeček za vítaný rozruch, který způsobili herci svým vpádem do poklidné každodennosti obce, velkoryse a upřímně vděčni.

Jsem ve Fryštáku… To městečko mne svým jménem přitahuje, je takové roztomile „nečistokrevné“. Tipla bych si, že pradávným otcem Fryštáku je „čerstvý den“. (A matkou nejspíš unavená noc.)



Fryštácké náměstí dnes, 29.8.2011. Vlevo radnice, vpravo stará hospoda, kde byl možná i společenský sál...

Netuším, kde tady Brožovic rodina bydlela, jen si představuji to iglú ze zavazadel, když se do nového podnájmu přistěhovala. Nejdůležitější ze všeho byly kufry s garderobou, salónní, selskou i historickou. Tam přebývala například trojice krásných šatů, které si Kateřina Brožová nechala ušít pro roli Magdy v salónním dramatu Hermanna Sudermanna Domov. Tu roli totiž milovala a hrála ji až do velmi zralého věku. Magda byla zapovězená dcera z bohaté měšťanské rodiny, která se vzepřela otcovské poslušnosti a odešla z domu za nejistou uměleckou kariérou operní pěvkyně. Všimněte si, ne cirkusačky, ne subrety, pro heroinu byla z divadelního oboru přijatelná jen opera! Po deseti letech se Magda ocitá v rodném městě již jako věhlasná umělkyně, ostatně jak jinak, kdyby skončila u šmíry, zápletka hry by ztratila smysl. V dramatické konfrontaci ideálů emancipované ženy s předsudky měšťanské společnosti, pro kterou je respektované společenské postavení vybudované vlastní pílí ničím proti hanbě neprovdané matky, nakonec triumfuje. Provokativní názorová nespoutanost hlavní postavy byla vítanou příležitostí pro herečku hlavní role a vzrušující inspirací pro dámskou část publika. Kostýmy pro tuto parádní roli tvořily slavnostní bílé šaty doplněné rudě podšitým pláštěm lemovaným kožešinou, civilní černé a zelenorůžový župan. (Ovšem v zájmu úspory stačilo k černým atlasovým šatům přidat bílý límeček a manžetky a z operní divy Magdy byla rázem Jana Eyrová – známý sirotek lowoodský!)



Kateřina Brožová jako Magda. Prý se do této role česala jako Sissy, rakouská císařovna, jejíž obrázek byl každému notoricky známý. Tak to je moje prababička, po které mám křestní jméno. Já jsem na ni hrdá! Byla to heroina tělem a duší.

Ale co s Magdou v dnešní době? Kde je té hrdé nešťastnici konec? Zato romantická Jana Eyrová, to je jiné kafe! Ten příběh se nám, holkám, ještě pořád neomrzel.

A jaképak poklady skrývalo zavazadlo s garderóbou pradědečka Karla Brože? Samozřejmě salónní frak, císařský kabát.., ale zvláštní a doslova výsostné postavení měl oděvní kousek ze všech nejpodivnější. Byl jím ubohý šosatý kabát bez podšívky. Ten prastarý mantl prý tatínek Brož někde vyhandloval a se zářícíma očima přinesl domů.

„Dávno jsem po takovém stonal, už jsem si ho chtěl nechat ušít, ale nedokázal bych vysvětlit krejčímu, jak má vypadat.“

Kateřina Brožová tehdy nad tou veteší ohrnula nos, a kdyby bylo na ní, kabát by putoval hned do kamen. Šosatý kabát byl pak nazýván posměšně kabátem žebráckým, ale stal se významným a nerozlučným oblekem pradědečkova úspěšného komického období, do kterého, snad i díky tomuto kouzelnému svršku, v poslední éře své kariéry dospěl. Zapnutý až ke krku se šosy uboze schlíplými oblékal kabát směšné chudáky a naopak rozepjatý se šosy energicky rozevlátými vychytralé podvodníky. V kombinaci s dalšími oděvními doplňky a výrazovým aparátem svého nositele nabízel kabát nevyčerpatelný zdroj inspirace. Ovšem pro Vocilku ve Strakonickém dudákovi měl Karel Brož speciální mundůr, kalhoty se vzorkem, který se míhá v očích, a upjaté sáčko, každý kousek jinak károvaný. S tureckým fezem na hlavě prý dokonalý model poťouchlictví.



Karel Brož na snímku civilním, tudíž v kabátě seriózním, nikov žebráckém, ... škoda.

Je to sice k nevíře, ale Karel Brož byl v civilu člověk plachý a nesmělý, alkohol prakticky nepil a nebyla s ním žádná velká zábava.

Zítřejší pokračování expedičního deníku: Tovačov

Pozor, následuje komerční sdělení!
Zájemci mohou knížku vzpomínek Růženy O. Brožové: Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy) získat obratem ruky v kamenném či elektronickém knihkupectví Juditina věž.