Expediční deník. Den čtvrtý. Tovačov.

Včera jsem ve Fryštáku jen pomyslně nahlížela do zavazadel kočovné divadelní družiny, která tam oblažovala řady milovníků jevištního umění. Já tam byla včera, oni před sto lety, minuli jsme se. Moje touha obléci si na chvíli pradědečkův kouzelný „žebrácký kabát“, v němž se z nudných patronů stávají komici, nebyla vyslyšena, … a tak, ouha, zůstávám i nadále nudnou patronkou.


Nelze tvrdit, že by děti herců kočovných společností chodily do školy kdovíjak rády. Neustálá proměna kolektivu, kamarádi a kamarádky vždy jen na pár týdnů, různé metody učení a rozdílné zvyky učitelů, to nejsou předpoklady k trvalé oblibě školy, spíš k pocitu břemena nepříjemné povinnosti. Na druhé straně byly herecké děti pro třídu zpestřením a byla jim věnována zvýšená pozornost od obdivu, přes zvědavost až k opovržení. Moje babička Růžena Brožová coby dítko s andělskou tvářičkou zažívala spíše přízeň, a to i od kantorů, od spolužaček pak snahy o vlichocení, i žárlivost.



Snímek se spolužačkami z třetí třídy měšťanky v olomouckém Pötingeu, kterou Růžena Brožová navštěvovala v období 18. 12. 1905 – 8. 2. 1906.

A teď se rozhlédneme, na jakoupak štaci nás osud zavál dnes. Tovačov! No, to jsou mi věci! Že já si dřív myslela, že to město je vymyšlené jen kvůli písničce. Hujá, hu ja ja… Houbeles, je to pěkné, velmi historické městečko s poklidnou atmosférou, pěkným hradozámkem a bohatou oblohou vodních ploch a toků. I proto byly rozbahněné cesty (to jsem vyčetla na Googlu) zpevňovány proutím, což tvořilo ony písní opěvané „tovačovské hatě“. Hujá, hu ja ja… Prosím a teď mi všichni udělejte radost a pokuste se rozvzpomenout na text písničky Tovačov, Tovačov. Zpěv nahlas pak oceňuji potleskem na otevřené scéně! Zde nápověda. (Nestyďte se! Já taky srdnatě zpívala při čekání na autobus.)



V Tovačově ukončila babička v roce 1906 definitivně svou školní docházku. Školu navštívila naposledy 12. května 1906, kdy jí bylo právě čtrnáct let a povinná docházka dle zákona jí tudíž skončila. Už ani o den déle, rozhodla se. Ostatně herci si „učení“ užijí vrchovatě. Pan učitel ji nepřemlouval, aby dokončila alespoň ročník do konce, asi patřil k jejím divadelním obdivovatelům, kterých měla již tehdy na každé štaci zástup. Kromě toho vyrostla z dětských rolí a čekaly na ni ty dívčí, milovnické, naivky. To by se přeci nehodilo, kdyby šla ráno do školy a večer hrála zamilované děvče nebo dokonce nevěstu, ne-li dokonce mladou matku.



Chlapecká a dívčí škola měšťanská v Tovačově, jejíž frekventantkou byla moje babička Růženka Brožová v období 28.3. – 12.5.1906.

První milovnickou rolí byla pro babičku Liduška v Lešetínském kováři. Tehdy si již nenechala radit ani předehrávat od maminky, cítila, že maminčin poněkud patetický styl přednesu je staromódní. Četla v novinách o herečce Národního divadla Haně Kvapilové a snažila se představit si její tak vychvalovanou neokázalost, přirozenost. Když se zkoušel Lešetínský kovář (příběh inspirovaný básní Svatopluka Čecha), sledovali rodiče zkoušku v přítmí hlediště. Teď se mělo ukázat, zda Růžena odrostlá dětským rolím vůbec jako herečka obstojí, žárlivost a soupeření mají u divadla vždy navrch před přejícností a dobrou vůlí. Když v nejdramatičtějším okamžiku role zalkala, jak uměla nejvroucněji: „Václave…“ a klesla na kolena k raněnému milému, prý koutkem oka zahlédla, jak maminka spokojeně drcla loktem do tatínka, jako by říkala: „Vidíš? Má to v sobě.“ Pak se tiše vytrousili ze sálu, aby svou pýchou na pohlednou a ke všemu ještě nadanou dceru příliš nedráždili kolegy.



Růženka jako mladičká herečka. (Herci se vždycky rádi fotili.)

Přesto nebyla Růžena Brožová u Šumovy společnosti, ani v jiném českém divadelním souboru nikdy trvale angažována, a to ani o pár let později, kdy se již pyšnila titulem Česká královna (pochopitelně krásy, to jen aby nedošlo k omylu, nároky na český trůn si nedělám!) a hostovala úspěšně po celé vlasti v divadlech kamenných, kočovných i ochotnických, avšak vždy jen za honoráře. Ono je pro herečku, aby obstála mezi vlivnými staršími kolegyněmi, možná lepší muset si hezkou tvářičku na ksicht namalovat, než ji mít od přírody.

Zítřejší pokračování expedičního deníku: Prostějov

Pozor komerční sdělení!
Zájemci mohou knížku vzpomínek Růženy O. Brožové: Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy) získat obratem ruky v kamenném či elektronickém knihkupectví Juditina věž.