Když minul rok 1990 a stoletá voda pořád nikde, začala jsem mít v přírodu a její nespolehlivé zákonitosti už skoro nedůvěru.

O poslední velké pražské povodni v roce 1890 se totiž vždy tvrdilo, že byla stoletou vodou. Byla proslulá tím, že Karlův most protrhla snadno jak pavučinu. Snad každý známe ten hrozivý obrázek, na který se s lidskou senzacechtivostí nelze vynadívat.



Tohle dokázala povodeň v Praze 4. září 1890. Kdo by ji nečekal po sto letech s obavami? Foto Klub Za starou Prahu.

Jak roky ubíhaly, začalo mi připadat dokonce absurdní, že by nás něco tak primitivně archaického, jako je velká voda, mohlo vůbec v Praze potkat. Máme přece vltavskou kaskádu, vysoká nábřeží a patříme k vyspělé civilizaci s internetem, mobily, raketoplány, klonovanými ovcemi a kanóny na kroupy… Povodeň v jednadvacátém století? Pohádky!

Když ovšem během víkendu 10.-11. srpna 2002 začala voda ve Vltavě stoupat, do Prahy se jí valilo každou hodinou víc a víc, televizní meteorologové se podezřele zakoktávali a neuměle skrývali paniku, zmocnilo se i Pražanů vzrušení. Že by konečně přicházela ta zpožděná stoletá voda? V pondělí 12. srpna večer pak mělo Bistro U Bruncvíka Na Kampě skvělou tržbu, protože mnoho z nás zvědavců nechtělo „tu stoletou vlnu“ propásnout a jak jsme tak na ni netrpělivě čekali a vyhlíželi ji na obzoru, korzovali jsme přitom po Karlově mostě, rozšafně rozmlouvali a popíjeli z kelímků bílé víno.



Na Kampě cpali akční dobrovolníci do pytlů písek a pytle vršili ke dveřím domů. Pozorovali jsme to hemžení a přepadal nás intenzívní pocit zbytečné práce, nikdo by v tu chvíli ale ještě nedokázal vysvětlit proč.

Mezitím se setmělo a kalná hladina řeky budila dojem, že už dnes žádný neobvyklý varietní kousek nepředvede. Tak jsme šli domů v očekávání, že rozuzlení napínavého příběhu nastane zítra. Cestou k metru v ulici U Lužického semináře jsme potkali náklaďák s nápisem Protipovodňová ochrana. Co v něm asi je?, hádali jsme. Dvacet vojáků a každý drží v ruce jeden pytel s pískem, odpověděl vtipálek.

V úterý 13. srpna už bylo ale všechno „ohne sranda“. Jedu metrem do práce z Dejvic na Staré Město a v Kaprově ulici slyším sirény a hlášení z ampliónu, které souvisí s evakuací pobřežní části Malé Strany. Ve městě panuje divné napětí. Není jisté, zda nebude evakuováno i Staré Město, a tak během dopoledne dostáváme pokyn opustit pracoviště. Potřebuji se dostat na Malou Stranu, protože „tu povodeň“ chci prostě vidět. Karlův most je už uzavřen, voda totiž stále stoupá. Jdu oklikou přes most Legií, Karmelitskou ulici a v poslední chvíli, kdy ještě není policejně uzavřena Mostecká, pronikám do Juditiny věže, sídla Klubu Za starou Prahu, od níž mám klíče. Stejný nápad měl kolega z Klubu Richard Biegel a ve věži zůstává i její obyvatel pan Eduard Šmejkal s manželkou, kteří se rozhodli evakuaci ignorovat.

S Richardem Bieglem sedíme na půdě věže u malých okének směřujících ke Karlovu mostu jak na posedu a labužnicky pojídáme polárkový dort. Je totiž vypnutá elektřina, a tak nás pan soused Šmejkal, ačkoliv měl s Klubem již desítky let napjaté vztahy, v náhlé vlně trosečnické solidarity počastoval mraženým výrobkem, který by stejně v nefunkční lednici roztál.



Utajená pozorovatelna na půdě Juditiny věže, uprostřed evakuovaného území. V pytlíku jsou zavěšeny housky pro případ hladu. Má-li být po sto letech opět protržen Karlův most, protože živly nezastaví ani svěcená voda, natož statut národní kulturní památky, rozumí se samo sebou, že to předsedkyně a jednatel Klubu Za starou Prahu musejí vidět na vlastní oči!

Z půdy věže máme sice přehled přes celý Karlův most, ale hladinu řeky nevidíme. Sledujeme tedy můstek přes Čertovku pod druhým mostním obloukem a pozorujeme, jak se napouští „bazén Kampa“. Na počátku lze přes můstek ještě přejít suchou nohou, ale během několika odpoledních hodin stoupla voda tak, že zábradlí můstku zmizelo pod hladinou a voda se nekompromisně přelila i přes bariéry z pytlů. Totiž nepřelila se přes ně, ona je prostě obešla kanalizací a vpadla jim do týlu. Mrcha mazaná!



Po můstku přes Čertovku se ještě chodí.



Po třech hodinách… Po můstku přes Čertovku se už jen plave.

Rychlé stoupání vody nás ale zneklidňuje. V přízemí věže máme totiž uskladněn papírový tzv. Hypšmanův model Malé Strany a Hradčan rozložený ve dvou desítkách dřevěných beden. I když je voda stále podstatně níže než úroveň Mostecké ulice, nelze odhadnout, kdy a kde se zastaví. V průběhu odpoledne proto dvakrát s kolegou Bieglem scházíme do přízemí a zoufale se snažíme bedny přerovnat tak, aby jich co nejméně stálo na zemi. Ukazuje se ovšem, že bedny jsou těžké a moje silácké schopnosti prabídné. Když v podvečer z věže odcházíme, nezbývá nám, než tiše doufat, že voda již o mnoho nestoupne. Jenomže řece se ta neplecha právě začala líbit a stoupá jak zjednaná. Nevěřila bych, že v tu chvíli zbývá do kulminace ještě dvacet hodin.

Ve středu 14. srpna se jako Pražané začínáme dělit na obyvatele levého a pravého břehu. Řeka mezi nás postavila hranici, o níž jsme dosud neměli tušení. Metro je již zatopené a tramvaj jezdí přes řeku jen po jediném mostě. Hned zrána vyrážíme se synem na obhlídku. Bazén Kampa je napuštěný po okraj, ostrov zmizel pod hladinou. Říční ulice dělá čest svému jménu a plave i s kostelíkem sv. Jana Křtitele Na (mokrém) prádle.



Jako obyvatelé levobřeží máme pozorovací stanoviště na Letné. Ale nejen my, na vyhlídkových místech se tam objevují zahraniční televizní štáby a horečně reportují, jako by se v Praze odehrávala nějaká světodějná událost. Však se odehrává! Právě kulminuje pětisetletá voda, nebo dokonce tisíciletá? Kdo to kdy viděl a kdo to kdy uvidí? Kupodivu mne přepadá jakási hrdost na to, co ta naše Vltava, jindy tak líná, mírná a pokorná, dokáže. Už ji nepodceňuju, už vím, že ji nic nezastaví, když si sama zamane drát se kupředu. Je nezkrotná a má to tak být.



Voda opadá až po 18. srpnu. Ulice kolem řeky se začínají plnit hromadami promočeného nábytku a dalších věcí ze zatopených bytů, kanceláří a obchodů. Ten puch schnoucího bahna, stejný na Malé Straně i v Karlíně či v Holešovicích, si asi všichni, kdo jsme si jednou čuchli, už budeme pamatovat navždy. Hypšmanův model v přízemí Juditiny věže koupeli také neušel. Dovnitř jsme se dostali až asi po pěti dnech, kdy byla uvolněna policejně uzavřená oblast kolem Karlova mostu, a zjistili jsme, že voda si spodní bedny s gustem olízla. Kolegové vše vynesli ven na ulici a jako první pomoc jsme aplikovali sluneční lázeň. Dnes je model již opraven a uložen jako depozitum v Muzeu hlavního města Prahy, které jej pravděpodobně časem vystaví veřejnosti.



U nás v Dejvicích bylo v době povodně vše suché a bezpečné. Zdánlivě! Protože jinak bych nepotkala za bílého dne na chodníku mokrou krysu, která dezorientovaně pobíhala a hledala vchod do svého evidentně zatopeného příbytku.

Foto Kateřina a Jan Bečkovi