Vážně chce Rudy Linka označkovat Rudolfinum jak pes patník?
Obdivovaný jazzový hudebník světového věhlasu a českého původu se rozhodl udělat něco velkého a trvalého pro starou vlast. Fajn, kdo by si takového gesta nevážil, ale proč přitom musí proboha zmrzačit jednu prvotřídní architektonickou památku?
Nejdřív jsem si myslela, že úmysl Rudyho Linky zřídit na střeše Rudolfina skleněnou přístavbu pro jazzový klub je jen žert – takový ten roztomilý mystifikační joke, které se vypouštějí do éteru, aby se rozčeřily stojaté vody kolem nějakého jména nebo události. A v tomto smyslu jsem chlácholila i své kolegy: „Nevěřte tomu, to je taková hloupost, že to přece nemůže nikdo myslet vážně.“
Budova Rudolfina postavená podle návrhu architektů Josefa Schulze a Josefa Zítka v letech 1876-1881 je díky dokonalé formě, proporcím, dekoru a výzdobě harmonií samou. Historické foto Muzeum hl. m. Prahy
3. května vyšel v magazínu Pátek Lidových novin článek s názvem Rudolfinum. Svatokrádež, nebo geniální nápad?, z něhož vyplývá, že ten docela vtipný joke asi opravdu není joke, ale smrtelně vážně myšlený záměr. Pořád tomu sice ještě úplně nevěřím a nerada riskuji, že se mi někdo z plných plic vysměje, jak jsem naivně naletěla, ale jaká pomoc, zasvrběl mne jazyk a vyjádřit se musím.
Obhájce záměru, sochař Jiří David, v článku vyslovil obavu z nepochopení nápadu pražskými úřady a „skutečnými i samozvanými ochránci pražských relikvií“ a mimo jiné říká: „Čechům z podstaty chybí velkorysost, nadhled, pozitivní myšlení.“ Ale mne napadá při čtení těchto slov kupodivu pravý opak: nebylo by spíš velkorysé to dokonalé architektonické dílo Josefa Zítka a Josefa Schulze nechat na pokoji? Není ten nápad produktem nedospělého či nevyzrálého myšlení, které chce na památce mermomocí zanechat nějakou viditelnou stopu současnosti? Označkovat ji jak pes značkuje patník? Udělat to jako schválnost všem, kteří dílo obdivují v krystalicky čisté podobě? Tohle má být pozitivní myšlení?
Rudolfinum má jižní, koncertní část s průčelím do Palachova náměstí a severní část výstavní s rozlehlou dvoranou, kterou osvětluje denní světlo. Střecha ve tvaru nízkého jehlanu je doposud zachována ve své původní podobě. Historické foto Muzeum hl. m. Prahy
Obecně jistě není nic špatného chtít na nějaké pražské střeše zřídit jazzový klub, i ten požadavek výhledu na Hradčany a Karlův most by Rudy Linkovi nikdo nevyčítal, jen výběr „pozemku“ a zvolený postup není košer. Nejdřív je třeba regulérně získat pro nápad orgány státní památkové péče, vždyť jde o národní kulturní památku uprostřed rezervace světového kulturního dědictví! Teprve po jejich souhlasu je vhodné organizovat mediální kampaň a připravovat architektonickou soutěž. Památkáři se záměrem podle mých informací dosud žádný souhlas nevyslovili a předpokládám, že ani nevysloví. Nejhorší by však v takovém případě bylo snažit se jejich odmítavý postoj přebít silovým řešením, přes politiky nebo populární osobnosti, protože tím by si celá věc jen koledovala o velkou společenskou blamáž.
Vizualizace doprovázející internetové články o záměru zřízení jazzového klubu na střeše Rudolfina.
Rudy Linka v závěru článku pateticky prohlašuje: „ Udělat něco pro svoji zemi je tou největší ctí, které se člověku může dostat. Věřím tomu, že u nás už jsou lidé, kteří to cítí stejně.“ Ano jsou, například já chci taky udělat něco pro svoji zemi, proto píši tento článek a vyzývám Rudyho Linku: Své zemi prospějete nyní nejlépe, když necháte Rudolfinum na pokoji, svým dobrým skutkem ho totiž můžete jen zkazit a jeho architektonické kvality trvale zdeformovat. Podobně chtěla před lety Čechoameričanka Ivanka Trumpová dopřát Praze punc světovosti výstavbou mrakodrapu. Ze zorného úhlu Manhattanu to může vypadat bohulibě, ale my Evropané takovým darům říkáme danajské.
Nejdřív jsem si myslela, že úmysl Rudyho Linky zřídit na střeše Rudolfina skleněnou přístavbu pro jazzový klub je jen žert – takový ten roztomilý mystifikační joke, které se vypouštějí do éteru, aby se rozčeřily stojaté vody kolem nějakého jména nebo události. A v tomto smyslu jsem chlácholila i své kolegy: „Nevěřte tomu, to je taková hloupost, že to přece nemůže nikdo myslet vážně.“
Budova Rudolfina postavená podle návrhu architektů Josefa Schulze a Josefa Zítka v letech 1876-1881 je díky dokonalé formě, proporcím, dekoru a výzdobě harmonií samou. Historické foto Muzeum hl. m. Prahy
3. května vyšel v magazínu Pátek Lidových novin článek s názvem Rudolfinum. Svatokrádež, nebo geniální nápad?, z něhož vyplývá, že ten docela vtipný joke asi opravdu není joke, ale smrtelně vážně myšlený záměr. Pořád tomu sice ještě úplně nevěřím a nerada riskuji, že se mi někdo z plných plic vysměje, jak jsem naivně naletěla, ale jaká pomoc, zasvrběl mne jazyk a vyjádřit se musím.
Obhájce záměru, sochař Jiří David, v článku vyslovil obavu z nepochopení nápadu pražskými úřady a „skutečnými i samozvanými ochránci pražských relikvií“ a mimo jiné říká: „Čechům z podstaty chybí velkorysost, nadhled, pozitivní myšlení.“ Ale mne napadá při čtení těchto slov kupodivu pravý opak: nebylo by spíš velkorysé to dokonalé architektonické dílo Josefa Zítka a Josefa Schulze nechat na pokoji? Není ten nápad produktem nedospělého či nevyzrálého myšlení, které chce na památce mermomocí zanechat nějakou viditelnou stopu současnosti? Označkovat ji jak pes značkuje patník? Udělat to jako schválnost všem, kteří dílo obdivují v krystalicky čisté podobě? Tohle má být pozitivní myšlení?
Rudolfinum má jižní, koncertní část s průčelím do Palachova náměstí a severní část výstavní s rozlehlou dvoranou, kterou osvětluje denní světlo. Střecha ve tvaru nízkého jehlanu je doposud zachována ve své původní podobě. Historické foto Muzeum hl. m. Prahy
Obecně jistě není nic špatného chtít na nějaké pražské střeše zřídit jazzový klub, i ten požadavek výhledu na Hradčany a Karlův most by Rudy Linkovi nikdo nevyčítal, jen výběr „pozemku“ a zvolený postup není košer. Nejdřív je třeba regulérně získat pro nápad orgány státní památkové péče, vždyť jde o národní kulturní památku uprostřed rezervace světového kulturního dědictví! Teprve po jejich souhlasu je vhodné organizovat mediální kampaň a připravovat architektonickou soutěž. Památkáři se záměrem podle mých informací dosud žádný souhlas nevyslovili a předpokládám, že ani nevysloví. Nejhorší by však v takovém případě bylo snažit se jejich odmítavý postoj přebít silovým řešením, přes politiky nebo populární osobnosti, protože tím by si celá věc jen koledovala o velkou společenskou blamáž.
Vizualizace doprovázející internetové články o záměru zřízení jazzového klubu na střeše Rudolfina.
Rudy Linka v závěru článku pateticky prohlašuje: „ Udělat něco pro svoji zemi je tou největší ctí, které se člověku může dostat. Věřím tomu, že u nás už jsou lidé, kteří to cítí stejně.“ Ano jsou, například já chci taky udělat něco pro svoji zemi, proto píši tento článek a vyzývám Rudyho Linku: Své zemi prospějete nyní nejlépe, když necháte Rudolfinum na pokoji, svým dobrým skutkem ho totiž můžete jen zkazit a jeho architektonické kvality trvale zdeformovat. Podobně chtěla před lety Čechoameričanka Ivanka Trumpová dopřát Praze punc světovosti výstavbou mrakodrapu. Ze zorného úhlu Manhattanu to může vypadat bohulibě, ale my Evropané takovým darům říkáme danajské.