Maršmeloun v souboji polopravd
Návrh neobvyklé novostavby určené pro uličku U Milosrdných v historickém středu Prahy, který už nikdo nenazve jinak než Maršmelounem, vzbudil v posledních týdnech mezi Pražany i v médiích značné pozdvižení. Stal se tématem bouřlivých diskusí, zdrojem nesmiřitelných hádek, i podnětem k peticím a demonstracím. Každý o něm ví, každý už jeho obrázek viděl, každý se vůči němu již nějak vymezil. Je to chytrý marketing investora, nebo nevinné kouzlo nechtěného?
Argumenty shromážděné odpůrci i obhájci Maršmelounu mají jednu překvapivě shodnou vlastnost. Zoufale hledají exaktní základ, o nějž by se tvrzení opřela pevně a nezvratně, ale snaha je marná, hroutí se jak domečky z karet.
Sousedství s 13., 17., 19., 20. nebo 21. stoletím?
Odpůrci tvrdí, že se tak nonkonformní stavba (architekt Zdeněk Fránek) na místo nehodí, protože svým drzým sousedstvím ruší intimitu a staletý klid středověkého Anežského kláštera. To by mohla být pravda, kdyby Maršmeloun sousedil právě jen s Anežským klášterem či vstupoval do slohově kompaktního historického prostředí. Ale tomu tak není. Blíž než skutečně středověké jádro klášterního areálu je barokní špitál Milosrdných s dostavbou z minulého století, vysoké asanační činžovní domy a přes ulici při Obecním dvoře již vzniká další novostavba (architekt Ricardo Bofill), která bude zřejmě ještě vyšší než zatracovaný Maršmeloun a neméně “moderní”.

Stával tam palác, nebo chudinské domky?
Obhájci tvrdí: Místo je regulérním stavebním pozemkem, na němž stál dříve novorenesanční palác stejného objemu jako plánovaná novostavba. To je opět pravda jen zčásti. Místo bylo sice zastavěno, ale stály zde dvě řady periferních drobných domků, tzv. Vrabčírna, postavené na malých parcelkách, která odprodával klášter postupně v předchozích stoletích. Takto byly ostatně klášterní zdi obestavěny ze všech stran (uličky Klášterní, Malá Klášterská) a tato parazitní zástavba, která by ovšem byla pro naše dnešní oči mimořádně malebná, byla odbourávána postupně od dvacátých do osmdesátých let 20. století, až z ní dodnes nezbylo bohužel vůbec nic. Některé z domů byly sice v 19. století spojovány, přestavovány a zvyšovány, ale objem Maršmelounu neměl žádný z nich.

Situace části ulice U Milosrdných na Langweilově modelu Prahy (kolem 1830). V pravém horním rohu dvě řady domků tzv. Vrabčírny, v popředí areál Obecního dvora.
Odpůrci tvrdí s pohoršením, že se kvůli stavbě má demolovat středověká klášterní zeď, jenomže ta vůbec středověká není, byla postavena v době adaptace a dostavby Anežského kláštera pro potřeby Národní galerie kolem roku 1970, kdy drobné domky Vrabčírny již byly zbořeny.
Znesvěcení, nebo obohacení?
O co tedy jde? Má v tomto sporu někdo alespoň v něčem pravdu? Bude plánovaná stavba znesvěcením staré Prahy na jednom z jejích nejcitlivějších míst, nebo naopak obohacením portfolia pražské architektury? Troufám si tvrdit, že znesvěcením nebude, protože dané místo již není ani nedotknuté, ani slohově čisté, ani objemově harmonické. Naopak, střetává se zde tolik vizuálních podnětů, že autorovi návrhu nelze ani jednoznačně doporučit, na který z nich by měl svým návrhem reagovat. Místu chybí výrazný prvek, který by obnovil jeho dnes oslabenou identitu. Je ale právě Maršmeloun tou kvalitní architekturou, která mu ji vrátí? Možná ano, možná ne. Lze to předpovědět a nemýlit se? Lze to vyloučit a nemýlit se?

Demonstranti proti Maršmelounu se inspirovali vizualizací budovy. Architekt Zdeněk Fránek byl touto iniciativou a použitím antropomorfních prvků návrhu paradoxně nadšen.
Moc otázek, málo odpovědí, takže nakonec snahu po korektní objektivitě zahodím a řeknu to naplno: žádná pravda neexistuje. Jsme svědky střetu polopravd a zástupných tvrzení. Tento spor má čistě emocionální povahu, je především soubojem pocitů a dojmů. Žádný závazný předpis nebo regule stavbě nebrání, ani statut památkové rezervace, ani objemové či jiné regulativy. Je to jen povaha, osobní vkus a temperament každého z nás, které nás staví na jednu či druhou stranu barikády. Jedni si libují v originální architektuře a vítají slohové kontrasty v historickém městě, druhé to samé uráží a pohoršuje. Není to poprvé, kdy souboj památkově-urbanisticko-architektonických idejí vybublal do veřejného sporu (Tančící dům, Kaplického blob na Letné).
Hádáte, pokud jste to z předchozího textu již nepoznali, ke které skupině se přidám? Některé asi překvapím, jiné zcela jistě zklamu. Patřím do té kategorie “staromilců”, která sice bytostně nesnáší bourání, protože, co zanikne, zanikne navždy, ale vůči nové architektuře vystupuje velmi svobodomyslně. Když se kvůli ní nebourá, parcela je prázdná a nejde přitom o panenskou krajinu či dosud nikdy nezastavěnou plochu, zajímá mě především to, zda v návrhu vycítím esprit, vtip, tvůrčí fantazii. A to tady cítím, návrh mne neuráží, ale baví. I výrazná individuálnost až výstřednost může být poctivou architektovou reakcí na prostředí. A toho já si v tomto případě cením víc, než nějaké nenápadné stavby, která by svou soudobost stydlivě skrývala, aby nikoho neurazila, a klamně se tvářila, že přichází z historického bezčasí.
Pusťte si diskuse kolem Maršmelounu:
Jasná řec Josefa Chuchmy 27. 4. 2015, druhá část pořadu: diskutují historici umění Kristýna Drápalová a Jakub Bachtík - cca 20 min.
DVTV 18. 5. 2015, Daniela Drtinová v rozhovoru s historikem umění Richardem Bieglem a historikem architektury Zdeňkem Lukešem - cca 16 min.
Diskuse Dům U Milosrdných - kvalitní architektura či urbanistické peklo, Anežský klášter 13. 5. 2015, pořádal IPR, mezi hosty architekt Fránek, náměstek primátorky Stropnický, generální ředitel NG Fajt a další: - cca 2 hodiny.
PS: Text blogu se týká jen esteticko-vizuální roviny sporu, nikoliv procedurálních záležitostí schvalování stavby, kde se pravděpodobně staly přehmaty, které pečlivě zkoumá
a zveřejňuje na svých stránkách „mluvčí odpůrců stavby“ Občanský monitoring
Argumenty shromážděné odpůrci i obhájci Maršmelounu mají jednu překvapivě shodnou vlastnost. Zoufale hledají exaktní základ, o nějž by se tvrzení opřela pevně a nezvratně, ale snaha je marná, hroutí se jak domečky z karet.
Sousedství s 13., 17., 19., 20. nebo 21. stoletím?
Odpůrci tvrdí, že se tak nonkonformní stavba (architekt Zdeněk Fránek) na místo nehodí, protože svým drzým sousedstvím ruší intimitu a staletý klid středověkého Anežského kláštera. To by mohla být pravda, kdyby Maršmeloun sousedil právě jen s Anežským klášterem či vstupoval do slohově kompaktního historického prostředí. Ale tomu tak není. Blíž než skutečně středověké jádro klášterního areálu je barokní špitál Milosrdných s dostavbou z minulého století, vysoké asanační činžovní domy a přes ulici při Obecním dvoře již vzniká další novostavba (architekt Ricardo Bofill), která bude zřejmě ještě vyšší než zatracovaný Maršmeloun a neméně “moderní”.

Stával tam palác, nebo chudinské domky?
Obhájci tvrdí: Místo je regulérním stavebním pozemkem, na němž stál dříve novorenesanční palác stejného objemu jako plánovaná novostavba. To je opět pravda jen zčásti. Místo bylo sice zastavěno, ale stály zde dvě řady periferních drobných domků, tzv. Vrabčírna, postavené na malých parcelkách, která odprodával klášter postupně v předchozích stoletích. Takto byly ostatně klášterní zdi obestavěny ze všech stran (uličky Klášterní, Malá Klášterská) a tato parazitní zástavba, která by ovšem byla pro naše dnešní oči mimořádně malebná, byla odbourávána postupně od dvacátých do osmdesátých let 20. století, až z ní dodnes nezbylo bohužel vůbec nic. Některé z domů byly sice v 19. století spojovány, přestavovány a zvyšovány, ale objem Maršmelounu neměl žádný z nich.

Situace části ulice U Milosrdných na Langweilově modelu Prahy (kolem 1830). V pravém horním rohu dvě řady domků tzv. Vrabčírny, v popředí areál Obecního dvora.
Odpůrci tvrdí s pohoršením, že se kvůli stavbě má demolovat středověká klášterní zeď, jenomže ta vůbec středověká není, byla postavena v době adaptace a dostavby Anežského kláštera pro potřeby Národní galerie kolem roku 1970, kdy drobné domky Vrabčírny již byly zbořeny.
Znesvěcení, nebo obohacení?
O co tedy jde? Má v tomto sporu někdo alespoň v něčem pravdu? Bude plánovaná stavba znesvěcením staré Prahy na jednom z jejích nejcitlivějších míst, nebo naopak obohacením portfolia pražské architektury? Troufám si tvrdit, že znesvěcením nebude, protože dané místo již není ani nedotknuté, ani slohově čisté, ani objemově harmonické. Naopak, střetává se zde tolik vizuálních podnětů, že autorovi návrhu nelze ani jednoznačně doporučit, na který z nich by měl svým návrhem reagovat. Místu chybí výrazný prvek, který by obnovil jeho dnes oslabenou identitu. Je ale právě Maršmeloun tou kvalitní architekturou, která mu ji vrátí? Možná ano, možná ne. Lze to předpovědět a nemýlit se? Lze to vyloučit a nemýlit se?

Demonstranti proti Maršmelounu se inspirovali vizualizací budovy. Architekt Zdeněk Fránek byl touto iniciativou a použitím antropomorfních prvků návrhu paradoxně nadšen.
Moc otázek, málo odpovědí, takže nakonec snahu po korektní objektivitě zahodím a řeknu to naplno: žádná pravda neexistuje. Jsme svědky střetu polopravd a zástupných tvrzení. Tento spor má čistě emocionální povahu, je především soubojem pocitů a dojmů. Žádný závazný předpis nebo regule stavbě nebrání, ani statut památkové rezervace, ani objemové či jiné regulativy. Je to jen povaha, osobní vkus a temperament každého z nás, které nás staví na jednu či druhou stranu barikády. Jedni si libují v originální architektuře a vítají slohové kontrasty v historickém městě, druhé to samé uráží a pohoršuje. Není to poprvé, kdy souboj památkově-urbanisticko-architektonických idejí vybublal do veřejného sporu (Tančící dům, Kaplického blob na Letné).
Hádáte, pokud jste to z předchozího textu již nepoznali, ke které skupině se přidám? Některé asi překvapím, jiné zcela jistě zklamu. Patřím do té kategorie “staromilců”, která sice bytostně nesnáší bourání, protože, co zanikne, zanikne navždy, ale vůči nové architektuře vystupuje velmi svobodomyslně. Když se kvůli ní nebourá, parcela je prázdná a nejde přitom o panenskou krajinu či dosud nikdy nezastavěnou plochu, zajímá mě především to, zda v návrhu vycítím esprit, vtip, tvůrčí fantazii. A to tady cítím, návrh mne neuráží, ale baví. I výrazná individuálnost až výstřednost může být poctivou architektovou reakcí na prostředí. A toho já si v tomto případě cením víc, než nějaké nenápadné stavby, která by svou soudobost stydlivě skrývala, aby nikoho neurazila, a klamně se tvářila, že přichází z historického bezčasí.
Pusťte si diskuse kolem Maršmelounu:
Jasná řec Josefa Chuchmy 27. 4. 2015, druhá část pořadu: diskutují historici umění Kristýna Drápalová a Jakub Bachtík - cca 20 min.
DVTV 18. 5. 2015, Daniela Drtinová v rozhovoru s historikem umění Richardem Bieglem a historikem architektury Zdeňkem Lukešem - cca 16 min.
Diskuse Dům U Milosrdných - kvalitní architektura či urbanistické peklo, Anežský klášter 13. 5. 2015, pořádal IPR, mezi hosty architekt Fránek, náměstek primátorky Stropnický, generální ředitel NG Fajt a další: - cca 2 hodiny.
PS: Text blogu se týká jen esteticko-vizuální roviny sporu, nikoliv procedurálních záležitostí schvalování stavby, kde se pravděpodobně staly přehmaty, které pečlivě zkoumá
a zveřejňuje na svých stránkách „mluvčí odpůrců stavby“ Občanský monitoring