Snímek pražské primátorky Adriany Krnáčové a jejího náměstka Matěje Stropnického, stojících až překvapivě svorně pod jedním deštníkem, dokonale zmátl nejednoho diváka srpnové radniční reality show, v níž se oba aktéři jevili jako protivníci.

Politika, nepolitika vydali se Krnáčová, Stropnický a další členové současné vládnoucí pražské koalice na podnět starosty Prahy 7 Jana Čižinského na svou mission impossible do Buben. Jejich zřejmým cílem bylo zastavit bourání unikátní budovy železničních dílen. Z mého hlediska hodnoceno, šlo o chvályhodný spontánní pokus vykonat osvětovou misi vůči kulturou nezušlechtěné duši pragmatického developera. Marně!



Snímek byl převzat ze stránky serveru Novinky.

Misijní skupinka zůstala stát v dešti před branami areálu jako oslyšený prosebník, aniž se na likvidované kulturní dědictví mohla alespoň podívat. Poselství jí bylo dovoleno přednést jen před mluvčím developerské firmy, který, jak z vlastní zkušenosti vím, sympatiemi k ochraně památek neplýtvá.
Z toho případu však plynou některé poučné momenty, které by měly být zobecněny:

Když má stavebník všechny potřebné a platné papíry v kapse a apetit bourat, končí všechny naděje

Samozřejmě, že samospráva hlavního města a městské části Praha 7 není složena z naivních snílků, kteří by nevěděli, že platné rozhodnutí o odstranění stavby lze konzumovat bezodkladně. Oni se však spoléhali na jednání se zástupci vlastníka, kteří nechali Prahu 7 žít v bláhové naději, že není-li dosud zpracována a schválena urbanistická studie celkového řešení rozlehlého území bývalých bubenských drážních pozemků a nemůže-li se tudíž prozatím začít stavět, bylo by nelogické začít již bourat. Co si vzájemně zástupci developera a Prahy 7 řekli a neřekli, co si od toho kdo sliboval a kdo koho podvedl, to nechť si aktéři vyřídí mezi sebou, to je pro současnou situaci již passé.
Poučení z toho vyplývá naprosto jednoznačné: V případě, že bylo vydáno rozhodnutí o odstranění stavby, může jeho naplnění zabránit jen zázrak či nějaká náhoda zázraku se podobající. S jistou dávkou cynismu bych to formulovala lapidárně: Jakmile je vydán demoliční výměr, tak …., řečeno v obrazné nadsázce s klasickou hláškou z Vesničky střediskové, jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.



Fascinující pohled na rozsáhlou budovu železničních dílen od Argentinské ulice dva roky po sejmutí památkové ochrany, kdy se v dílnách ještě pracovalo. Foto Lukáš Beran, Výzkumné centrum průmyslového dědictví VCPD, 2010

Statut památky není sezónní voucher

Nezastupitelně negativní roli v celém příběhu sehrálo Ministerstvo kultury ČR. Když České dráhy prodaly v roce 2006 areál bubenského nádraží společnosti ORCO, nádražní budovy byly v té době právě dva roky prohlášeny za kulturní památku. Nový vlastník však již v roce 2007 začal jednat s MK ČR o sejmutí památkové ochrany. To mu nelze zazlívat, proč by to nezkusil, vždyť stavět na zeleném drnu je pohodlnější. Vylíčil stav objektů v děsivých barvách, přiložil několik jím zaplacených odborných posudků (katastrofální stav, všechno se rozpadá, hodnota stavby je mizivá atd.) a ministerstvo kultury mu vyšlo vstříc. Přitom nejen z té doby, ale i z doby mladší existují fotografie, které dokazují, že budovy rozhodně nebyly v neudržitelném stavu, a k dispozici byly zdařilé příklady zahraničních i tuzemských konverzí průmyslových objektů srovnatelného typu.
Představovala bych si, že ministerstvo bude svůj původní názor hájit a zásadně na něm trvat. Budovy, které jednou shledalo hodny prohlášení za památku, nemohou přece v tak krátké době své hodnoty ztratit. Jakou důvěru můžeme mít v státní orgán, který otočí svůj názor jako korouhvičku? A věřte, že já jsem první z těch, kdo by si přál důvěřovat Ministerstvu kultury ČR a jeho památkovému odboru tak bezelstně, jako malá Káťa paní učitelce v první třídě.
Pořád se na to zapomíná a pořád to je třeba připomínat: památková péče je institucionalizovaná vůle společnosti. Každé rozhodnutí památkového úředníka musí být v souladu s nezávislým odborným poznáním a památkovým vědomím společnosti v dané etapě vývoje. Už rozhodnutí o sejmutí památkové ochrany v roce 2008 bylo latentním rozhodnutím o demolici. Pravděpodobně si dotyčný ministerský památkář tehdy představoval, že zbourání několika industriálních staveb někdy za vícero let projde bez povšimnutí. A ejhle, on je to dnes společenský skandál, o kterém píší všechna média, a za zachování stavby jde žadonit sama primátorka města. Ostuda jak hrom, ale tentokrát ne pro ni!



Přestože dílny byly unikátní už svým rozsahem, jistě by bylo přijatelné zachování alespoň části budovy. Škoda, že developer nebyl ochoten připustit tuto možnost, sám se připravil o nezaměnitelný prvek svého budoucího stavebního záměru. Foto Lukáš Beran, Výzkumné centrum průmyslového dědictví VCPD, 2010

Hlas nespokojené veřejnosti je slyšet stále víc


Demolice jako nezvratný a definitivní akt měnící navždy podobu místa je v povědomí Pražanů (a nejen jich) vnímána silně emocionálně a zásadně negativně. S každou plánovanou, natož pak dokonanou demolicí zjitření myslí sílí. Jsme svědky emocionálně kulturního jevu, který už nelze brát na lehkou váhu. Lze ho nazvat staromilstvím, sentimentalitou, lze se mu jakkoliv vysmívat, ale nelze ho zrušit mávnutím ruky. Nejsou to jen důvody ochrany uměleckohistorických a architektonických hodnot, které nutí veřejnost vystupovat proti demolicím. My všichni, kdo zde v současnou dobu žijeme, mladí i staří, jsme byli vychováváni s velikým respektem k minulosti, od dětství jsme obklopeni historickými artefakty a konfrontováni s nimi. Ať chceme, nebo nechceme, ať se tomu třeba v pubertálním nebo v existenciálním vzdoru bráníme, jistou úroveň přirozené či bezděčné ochrany hmotného světa, který vznikl před námi, jsme nasáli s všeobecným vzděláním a kulturními zvyklostmi prostředí, v němž žijeme. Málokdo z nás se ve své privátní sféře nechová alespoň zčásti “památkově”.
Tato vrstva kulturního či přímo památkového vědomí společnosti má tendenci se prohlubovat. Jsme stále citlivější, hranice, která nás aktivizuje k obranným reakcím je stále nižší a obsahově se stále rozšiřuje. Co bylo banální současností pro starší z nás, je pro mladé již minulostí hodnou ochrany, co bylo pro leckoho dříve jen špinavou tovární halou, láká dnes romantickou atmosférou zanikajícího světa. Pro staré bardy památkové péče může být šokující, za co se mladá veřejnost postaví, za co půjde demonstrovat a sbírat podpisy pod petice, co jí stojí za to úsilí. Je třeba si uvědomit, že památky se nechrání ani pro mimozemšťany, ani pro památkáře, ale pro nás všechny, kteří tady právě žijeme, a pro naše děti a jejich potomky. To my všichni jsme zadavateli obsahu památkové péče! Chraň bůh, aby se úřední a veřejný zájem rozcházely tak, jako se to stalo v tomto případě. Pokud zachování ohrožené budovy hájí spontánně a nezištně veřejnost, pak to má větší váhu, než posudek odborníka zaplacený investorem.


Odkazy k věci:
Můj blog k tématu bubenského nádraží z roku 2011
Historie železničních dílen v Bubnech na stránce VCPD FA ČVUT
Duel: Starosta Prahy 7 versus ředitel developerské firmy (DVTV)

P. S. V Praze je v současné době plánována řada dalších demolic. Dovoluji si p. t. čtenářstvu přislíbit, že se o názor na ně v sérii blogů postupně podělím.