Zuby, nehty se bráním k dané pražské kauze něco psát. A přesto píšu. Chtěla bych hájit tu stranu sporu, která je mi ideově bližší. Ale nemohu a nebudu. Vypadá to, že mám v hlavě zmatek, že? Ne, nemám.

V době minulých komunálních voleb, v roce 2014, mne vyzvala jedna redakce Českého rozhlasu, abych se vyjádřila k tomu, co očekávám od nové pražské reprezentace. Napsala jsem jim mimo jiné tyto věty: „Jako pražský volič a člověk, který se Prahou zabývá profesně i aktivisticky, bych si přála, aby to nejlepší, co poslední pražská reprezentace, tedy ta Hudečkova, dokázala vykřesat z rozvalin, zůstalo zachováno a bez personálních a jiných otřesů pokračovalo dál. Konkrétně mám na mysli profesionální, ale současně otevřené a regulérní plánování města reprezentované Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, tzv. IPR. Město jako Praha nelze plánovat jen od voleb k volbám a pořád začínat znova. Sama sice vím, že budu nejspíš s mnoha detaily Metropolitního plánu, až bude podrobněji rozpracován, polemizovat, nejspíš se mi nebudou líbit některá místa určená pro výškovou zástavbu, nebo ke stavebnímu zahuštění. Ale ucelený koncept ctím, protože právě on je bariérou proti dílčímu podnikatelskému zneužívání města, jaké bylo obvyklé za primátorování Pavla Béma.“


Jedna z inovací Metropolitního plánu spočívá v rastru 100x100 m, kterým je pokryto celé město a který je základem výškové regulace pro nové stavební zásahy. Nápad je to výborný, i když pochybnost budí fakt, že výšky jsou určeny počtem podlaží a nikoliv daleko přesněji počtem metrů. (Výřez z dokumentace k Metropolitnímu plánu na webu IPR)

Vše, čeho jsem se tehdy obávala, se nyní stalo. Fatální personální otřes, tedy odvolání ředitele IPR Petra Hlaváčka způsobil, že tvůrci plánu opouštějí svoji práci, Metropolitní plán se svými invenčními i problematickými momenty se stává bezmála sirotkem lowoodským a IPR se potácí v mrákotách. Argumenty zdůvodňující před veřejností nečekaný personální tah (nedodržení termínu, nedodržení zadání, apod.) byly sice úhledně a racionálně vyskládány náměstkyní Petrou Kolínskou jak třísky na podpal, ale byly to argumenty zástupné, protože ohýnek se už rozhořel dávno předtím z důvodu zcela iracionálního. Dvě vyhraněné a nepochybně silné osobnosti o sebe křísly jako dva křemeny. Myslím tím předsedu strany Zelených na straně jedné a hlavního autora Metropolitního plánu na straně druhé. Jednoho takového křísnutí mezi nimi jsem byla svědkem a již tehdy mne napadlo, že ta situace musí vyústit dříve či později z obou stran do nekompromisního: buď já, nebo on. Matěj Stropnický pak ztratil pozici náměstka, ale stal se mezitím předsedou strany Zelených. Roman Koucký žádný vliv na složení Rady hl. m. Prahy neměl, ale že by onu radu, která se po měsících přiměřené hibernace resuscitovala i s náměstkovskou pozicí pro Zelené, z fleku vyměnil, kdyby mohl, na to vemte jed. Zato Matěj Stropnický byl náhle ve výhodě, mohl uplatnit stranický vliv na novou náměstkyni primátorky, která se po předchozím váhání rozhodla projevit silným gestem, a členové Rady, kteří kdy měli co do činění s tvrdošíjným Romanem Kouckým, ji zřejmě rádi podpořili. Že nebyli schopni dohlédnout, jak jejich rozhodnutí vše zkomplikuje, nic nevyřeší a navíc vybudí nevoli odborné veřejnosti, moji hypotézu o iracionálních důvodech jen potvrzuje. Tak tuto situaci cítím a tak si ji vysvětluji já. Následný mušketýrský krok pracovníků IPRu: “jeden za všechny, všichni za jednoho” je sice trochu romantický, ale ukazuje zároveň zdravou víru ve vlastní schopnosti a hrdost na svoji práci. To znamená hodně!


Pečlivě jsou v Metropolitním plánu zpracovány siluety panoramatických pohledů, do nichž jsou zakresleny předpokládané výšky zástavby v nově navržených lokalitách pro výškové stavby. O ně by se byla bývala s odbornou i laickou veřejností svedla v další fázi řízení velká bitva, pravděpodobně by všechny neobstály. Že byly ale tvůrcem plánu navrženy, je zcela legitimní. (Výřez z dokumentace k Metropolitnímu plánu na webu IPR)

A ještě k Metropolitnímu plánu samotnému: Z principu sice nepovažuji za šťastné, když architekt zpracovává územní plán jako autorské dílo a město formuje jako umělecký artefakt. Přinejmenším proto ne, že si pak od díla nedokáže udržet emocionální odstup a špatně snáší kritiku či požadavky na úpravy. Na druhé straně, když se tak už nyní stalo a když daný tvůrce do díla vložil svůj mimořádný um, nebývalou invenci a své nejlepší přesvědčení, že tak je to správně, nelze ho od práce jednoduše odstrčit a trestat jak malého kluka, který nestihl napsat domácí úkol včas. A to ani tehdy ne, když je pro mnohé tak nesnesitelný, trucovitý a nepřizpůsobivý jako architekt Roman Koucký. Ale jistě není první tvůrčí osobností v historii, která vyniká podobnými vlastnostmi! Praha v osobitém zpracování, invenční formě a inovované struktuře jeho Metropolitního plánu totiž dostala dar, který je pro ni poctou. Je to materiál, který měl být v dalším průběhu děje laděn, zpřesňován, samozřejmě i kritizován a nepochybně upravován, ale nikoliv zatracen. V Klubu Za starou Prahu jsme se připravovali k tvrdé oponentuře návrhu šestnácti lokalit určených pro výškové stavby, z nichž mnohé jsou umístěny přímo v ochranném pásmu památkové rezervace, i dalších detailů a pravidel plánu. Může však nyní, když celý tvůrčí tým Metropolitního plánu po unáhleném odvolání ředitele Petra Hlaváčka z IPR odchází, přijít někdo z ulice a v díle pokračovat? Zdá se mi to vyloučené. Může buď začít úplně znovu, což je varianta vylití dítěte s vaničkou, protože časová prodleva, která byla příčinou současné situace, se ještě prohloubí, nebo převzít již hotový Metropolitní plán bez znalosti jeho vnitřních souvislostí, kterým rozumí jen autorský tým. Pak bude ale každá úprava hrozit destrukcí celého díla.

Ne, současné pražské koalici tuto šlamastyku nezávidím. Kdybych nevěděla, že jediná smysluplná varianta řešení je psychologicky nepřijatelná, poradila bych: „prostě“ zařaďte zpátečku.