Kuky se vrací, Lassie se vrací, ale Mariánský sloup se vrátit nemůže. Nejde o to, že nemá nohy jako Kuky či Lassie, jde o to, že sloup, který se začal stavět na Staroměstském náměstí, není týmž sloupem, který se údajně vrací, ale dílem, které se za něj jen vydává.

V památkářské teorii existují dva základní přístupy k obnově památek. Říká se jim konzervační (též analytický) a restaurační (též syntetický). V mnohém jsou protikladné a liší se také svou podstatou, která je v prvním případě spíše racionální, v druhém spíše emocionální. V moderní historii památkové péče, tedy přibližně v posledních 150 letech se v přirozených etapách oba přístupy vzájemně vystřídaly a v současnosti se prolínají a kombinují.

Pojďme, provedu vás stručně touto teorií, a skončíme společně na Staroměstském náměstí, abychom lépe zhodnotili, co se tam z památkářského hlediska vlastně děje.

Konzervační přístup

V tomto případě se na památce poctivě konzervuje téměř vše, co se dochovalo. Každá stavební etapa má své pevné místo v historii stavby, takže mladší vrstvy se ve prospěch starších neodstraňují. Adorovanou hodnotou je autenticita, tedy pravost a původnost jednotlivých stavebních prvků, a nositelem základní informace o hodnotě památky je v tomto případě soubor racionálních poznatků. Pro konzervační přístup je přirozeným jevem sousedství stavebních prvků z odlišných období či slohových etap, nevadí mu jejich vizuální různorodost a nemá proto snahu o jejich vzájemnou harmonizaci. Pokud je ale zapotřebí památku či prostor doplnit nebo dostavět, děje se tak zásadně v soudobém moderním tvaru či výrazu. Novodobý doplněk musí být na první pohled odlišitelný od původní materie. Opačná snaha je považována za falšování historie.

Restaurační přístup

I tento přístup má v centru své pozornosti autenticitu, ale v jakémsi makroměřítku. Nejde totiž o autenticitu detailu, ale celku stavby, souboru staveb či celého prostoru, v němž se nacházejí. V zájmu autenticity celku je dovoleno pozměnit detaily tak, aby se celek co nejvíce přiblížil svému historickému, původnímu předobrazu. Úskalí někdy nastává v okamžiku, kdy je třeba určit, které je to pravé referenční období a které prvky, detaily a vrstvy je možné obětovat, aby celek působil historicky co nejvěrohodněji a nejjednotněji. Nositelem hlavní hodnoty je emocionální vjem z obnovené památky či prostoru. Pozorovatele nemá v ideálním případě rušit žádný novodobý prvek, staré a nové má esteticky splynout.

Velmi zjednodušeně bychom mohli konstatovat, že v průběhu 20. století konzervační přístup obnovy památek ideově převážil v období mezi světovými válkami a přístup restaurační, i když nedůsledně, v období minulého režimu. V posledních desetiletích se pak oba přístupy vzájemně doplňují, což považuji za regulérní a oprávněné, protože rigorózně fundamentalistické trvání na principech jednoho, či druhého může napáchat víc škody než užitku.


Příklady: Pražský hrad a Karlův most

Areál Pražského hradu prošel výraznou obnovou v novém Československu ve 20. letech. Stavební zásahy a úpravy hradních prostor provedl Josip Plečnik v moderním duchu, nic jiného tehdy nebylo přijatelné, ideově převládal konzervační přístup. Po téměř stovce let můžeme konstatovat, že bylo dosaženo unikátní harmonie starého s novým.

Jiným názorným příkladem je Karlův most. Zde se v roce 1890 zřítila při povodni do Vltavy dvě významná sousoší od M. B. Brauna. Jedno z nich, sv. František Xaverský, bylo nahrazeno v roce 1913 kopií, ale obnova sousoší sv. Ignáce se zřejmě tak rychle nestihla. Namísto kopie bylo pak na jeho místě v duchu konzervačního přístupu v roce 1938 osazeno nové sousoší sv. Cyrila a Metoděje od Karla Dvořáka. Po válce byla ale na Karlově mostě preferována opět restaurační praxe obnovy a zvětralá či jinak poškozená originální sousoší byla a stále jsou postupně nahrazována kvalitními sochařskými kopiemi. Aniž budeme podceňovat materiálově autentické stavební detaily mostu a jeho výzdoby, význam Karlova mostu jako historického celku a nezaměnitelné pražské ikony s výraznou emocionální a symbolickou hodnotou je primární.



Staroměstské náměstí se sloupem, či bez sloupu

Je čas vrátit se zpět do středu Starého Města. Je Staroměstské náměstí podobným příkladem jako Karlův most, kde lze stavební prvky a sochy v rámci restauračního přístupu přirozeně vyměňovat za kopie, nebo spíš jako Pražský hrad, kam byly zdařile a harmonicky vsazeny nové doplňky v soudobém výrazu a slohu?

Z hlediska konzervačního žádný důvod pro obnovu Mariánského sloupu nenajdeme. Staroměstské náměstí i přes proměny, které nemůžeme vnímat jako výhru (severní strana náměstí byla přestavěna v asanaci, východní strana s radnicí zničena na konci války), je dosud autenticky dochovaným stavebním celkem s mnoha slohovými vrstvami, jejichž sousedství a prolínání je výsledkem historického vývoje. I prázdné místo po Mariánském sloupu je z tohoto pohledu autentičtější a legitimnější, než jakákoliv kopie, či nápodoba původního díla. Pokud by vznikla poptávka po obnovení sloupu, pak by podle konzervačního přístupu mohlo být jistě vztyčeno původní dílo, ale protože se nedochovalo, pak nejlépe dílo úplně nové, soudobé.

Restaurační přístup by měl na Staroměstském náměstí mnohem více práce. Pravděpodobně by vedle obnovy sloupu usiloval o obnovu Staroměstské radnice. Tato snaha tu ostatně v roce 2012 za primátora Bohuslava Svobody také byla. Jenomže zde narážíme na památkářské úskalí: která podoba radnice by byla vybrána za předlohu k obnově? Ta pozdněgotická, zbořená roku 1838, jejíž detaily přesně neznáme, nebo ta novogotická, zbořená roku 1945? Tehdy byla vybrána ta starší varianta, ale část památkářské obce s příliš “romantickou” nápodobou budovy nesouhlasila a už vůbec ne s demolicí dochovaného torza novogotického křídla, která by pro zdar akce byla nezbytná. Dilema vyřešila výměna na postu primátora.


Co se to tam vlastně staví?

Ale problém obnovy samotného Mariánského sloupu se jako Kuky, nebo Lassie už několikrát vrátil a nyní nečekaně úspěšně. Co se to vlastně na Staroměstském náměstí teď staví? Sloup, o kterém se mluví jako o kopii, ale kopií být nemůže, protože originál, podle kterého by mohla být kopie zhotovena, se nezachoval celý. Sloup, který si ze své předlohy vybral jen něco (sokl s dříkem, sochu Panny Marie a balustrádu kolem), ale neopominutelnou kontroverzní část svého ideového sdělení vynechal (čtyři sousoší bojujících postav). Sloup, který nemůže být památkářsky, ani kulturně-historicky obhájen z žádného úhlu pohledu: jde o napodobeninu, a to jen části původního sloupu.

Záměrně se nevyjadřuji k jiným úhlům sporu (náboženským, historickým) a také o sobě nemohu prohlásit, že bych byla zarytou odpůrkyní obnovení sloupu, ale každé originální sochařské dílo na téma Mariánského sloupu by pro mě mělo větší hodnotu. Staroměstské náměstí může leckdo vnímat oproti jeho ideální historické podobě z první poloviny 19. století již jako poškozené, ale pořád je své, originální a autentické. Žádnou kopii, natož pak nápodobu si nezaslouží!