Skončily volby, někdo se raduje a někdo oplakává. Téměř nikdo si však neuvědomuje, že pokud byl volit, učinil tak na základě jednoho z nejabsurdnějších právních institutů českého právního řádu, na základě tak zvaného „trvalého pobytu“.

Přišli jste do volební místnosti a předložili občanský průkaz nejen ke kontrole totožnosti, ale právě i kvůli zjištění trvalého pobytu. Zdá se vám to normální? Ne, je to úplně nenormální – víc, než si myslíte.

Počátek tohoto právního haraburdí se váže k zákonu č. 135/1982 Sb. o hlášení a evidenci pobytu občanů a k zákonu č. 21/1971 Sb. o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací. Oba byly zrušeny zákonem č. 133/2000Sb. o evidenci obyvatel a rodných číslech. A tu vyvstává otázka, zda zákonodárci při jeho schvalování věděli, co činí. Koncepce, kam směřují a čeho chtějí dosáhnout, jim evidentně unikla i při jeho patnáctinásobné(!) novelizaci (z toho roku 2009 proběhla čtyřikrát).

Zákon je eklektický a s maximální pravděpodobností protiústavní. Listina lidských práv a svobod – součást to Ústavy ČR – ve svém článku 14 totiž říká: „Svoboda pohybu a pobytu je zaručena … tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže to je nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých“. Zde se dožaduji vysvětlení, v jakém zájmu „veřejného pořádku“ kdokoliv získává právo na informaci o mém bydlišti. Uvědomme si, přístup k tomuto nanejvýš citlivému údaji se otevírá vždy při předložení občanského průkazu: při vstupu do některých budov, na poště, u lékaře – zhřešíte-li, pak revizorovi v metru či v tramvaji. Pakliže jste se dali na podnikání, je místo vašeho trvalého bydliště zapsáno ve veřejně přístupném obchodním rejstříku či živnostenském rejstříku – v databázi Ministerstva financí ARES. Stačí vlastnit nemovitost a adresa vašeho bydliště je dohledatelná několika kliknutími po internetu.

Zákon o „evidenci obyvatel“ tuto brutální invazi do soukromí obchází skutečně pikantním způsobem: v ustanovení svého § 10 říká, že „ přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitostí“. Inu, práva k objektu nevyplývají, ale co další práva?

Stálou novelizací uvedeného zákona se asi omylem přihodilo, že neexistuje přímá povinnost registrace na adrese trvalého pobytu. V ustanovení § 17d se pouze říká, že se přestupku dopustí ten, kdo správnímu úřadu nepředloží doklady pro ověření správnosti, případně ohlásí nepravdivé údaje. Existuje nějaká povinnost změnu trvalého pobytu hlásit? Nic takového se mi nepodařilo v zákoně najít. Tím je ovšem celý informační systém, založený na trvalém pobytu, bezcenný.

Pohlédněme nyní na „trvalý pobyt“ z hlediska řadového občana. Uvedu osobní příklad ve spojení, kdy jsem se stěhovala z obvodu Prahy 1 na Prahu 2. Začalo to banální výměnou občanského průkazu a následovalo: nový řidičský průkaz, od leasingové společnosti velký technický průkaz vozidla, nový malý TP, banky a přepisy údajů v smlouvách o vedení účtů, živnostenský úřad a změny v živnostenských listech, notářské zápisy z valných hromad obchodních společností a změny v obchodním rejstříku, změny v katastru nemovitostí, přehlášení na finančním a sociálním úřadu, ve zdravotní pojišťovně. To vše vydalo práci pro mne osobně i pro mou kancelář dobře na půl roku a výdaje více než deset tisíc korun.

Důsledkem zákona byla pro mne i nejedna epizoda, kdy notorický stěžovatel se znalostí mého soukromého bydliště se směle postavil až ke dveřím mého bytu a křičel na moje dítě, že jeho matka je povinna jej zastupovat – skutečně velmi invazivní zásah do soukromí.

Další neuvěřitelná záležitost, plynoucí z „trvalého pobytu“, se jmenuje „PARKOVAČKA“. Ano, parkovací karta pro „rezidenta“ vydávaná nikoliv na základě nájemní smlouvy k bytu či nebytovému prostoru, jak by se z hlediska obsahu slova „rezident“ předpokládalo, ale na základě trvalého pobytu.

Opět příklad: Moje přítelkyně při stěhování ze Zlína do Prahy se zdráhala zachovat jako řádná občanka; aby se vyhnula výše popsanému martyriu chtěla si ponechat původní zlínské bydliště. Kvůli parkování osobního vozidla se jí ovšem výběr bydlení v Praze omezil pouze na oblasti bez parkovací zóny. Rozdíl mezi poplatkem 700 Kč za parkování pro rezidenta a 30.000 Kč pro nerezidenta (v místě ovšem bydlícího) představuje totiž díru do rozpočtu, jakou si nemohla dovolit.

Institut „trvalého pobytu“ nejenže neplní svoji evidenční funkci, znesnadňuje podnikání, ale nad únosnou mez komplikuje život i řadovým občanům. Skutečné svobodě pohybu staví protiústavní bariéry. Je drahý a staromódní. Nerespektuje právo na soukromý a osobní život. Jsem zvědavá, zda to konečně některé politické straně, v novém parlamentu dojde a začne se zabývat i takovou „marginálií“, jako je institut „trvalého pobytu“. Zrušením tohoto dinosaura by totiž pro náš podnikatelský sektor udělal více než všechny posledních deset let preferované investiční pobídky. A to nemluvím o zlepšení životní pohody každého jednoho z nás.

(Psáno pro Lidové noviny, publikováno 7. 6. 2010)