V poslední době ty blogy na aktuálně – a to nejen moje – ňáko houstnou. Krize střídá krizu, katastrofa katastrofu a všechny jsou globálního rozsahu a významu – dokonce i ty naše, z české kotlinky, jsou globální!! Člověk přitom často zapomíná se potěšit těmi neglobálními krizemi, ba i tím, co krize objektivně NENÍ. Takže mi dovolte pokus o pozitivní blog – bude o zvířátkách:

Prvním zvířetem, které jsem si pořídila za dobu svojí advokátní praxe, byl šnek. Obrovský africký hlemýžď s podlouhlou ulitou a schopností natáhnout svoji nohu do neuvěřitelné délky. Jeho dva exempláře obývaly úzké terárium na mém psacím stole, cudně zastíněné monitorem počítače. Někdy stačilo se na chvíli zadívat, jak si pochutnávají na salátku či mrkvičce a na člověka hned přišla inspirace, jak se zachovat ke slizké protistraně. Jak šneci macatěli, začali se zajímat i o svět kolem sebe. První den, když jsem po ránu přišla do kanceláře a šneků nebylo, jsem propadla panice. V následujících týdnech jsem si zvykla lehkým krokem baletky vhopkovat do své pracovny, zkušeným okem přehlédnout oslizlé stopy vinoucí se po kobercích, zběhy dohledat, vhodit do terária, koberec přeluxnout a teprve poté se věnovat českému právnímu řádu. Jednou však nebylo ani stop ani šneků. Jsou zespodu na mém manažerském křesle? Nebyli tam. Ani v koši na odpadky, ani na kytkách ani na okně ani na jiném oblíbeném místě. Kdo by si všimnul mírně odchlípnutých listů v závěsném kalendáři visícím zrovna nad teráriem?? Byl to číslovaný výtisk originálních grafik Tvrdohlavých a než jsem je tam objevila, byl již jimi Jarek Róna řádně ožrán. Jedinou útěchou mi bylo, že, jak jej tak znám, jemu by to určitě nevadilo, býti ožrán, byť by to bylo i africkými šneky. Začala jsem tušit problémy. Zakrývání terária pomohlo jen nějaký čas. Pokud jsem na ně nechtěla překlopit cihlu, našli si způsob, jak odšoupnout stále těžší a těžší deklíky. Síla hlemýždích noh je evidentně podceňována – pohnuli i svazkem původního vydání Brehmova života zvířat, který tím uvedli v nebezpečí obežrání. Jednoho dne však šnekům definitivně odzvonilo: po ránu čekali na mě, krásně přesliznutí na můj psací stůl. Vypadalo to, že se vyhřívají a protahují v paprscích jižního slunce. Za nimi se vinula přenádherná víc než centimetr široká stopa. Byla prožraná do spisu v tloušťce několika milimetrů, asi pět papírů do hloubky. Vzali to i přes igelitové obaly. Zhruba dva centimetry od jejich gastronomické dálnice ležely originály listin, majících podstatný vliv na prokázání práva na restituci majetku v řádu několika desítek milionů korun. Rozechvělým hlasem jsem zadala sekretářce příkaz k zařízení připojištění odpovědnosti za škodu co to půjde a šneky odnesla do Zverimexu. Ať si jich užije někdo jiný. Představa, jak se před kárnou komisí České advokátní komory obhajuji, že jsem prošvihla kauzu z příčiny sežrání úhelných důkazů šneky, zadusila protentokrát moje něžné city.

Terárium osiřelo a moje zraky často zabloudily k jeho prázdným písčitým plážičkám a opuštěným mističkám. Inspiraci jsem tvrdě vytloukala z paragrafových znění zákonů. Ani nevím jak se nástupcem šneků stal křeček. Vesele si dováděl ve svém kolotoči, řítě se vpřed aniž by se pohnul z místa. Moje oko mělo opět na čem ulpět. Velmi často jsem si připadala jako on. Na rozdíl od něj jsem však měla svůj pelíšek z vaty obvykle dost daleko a zběsilý úprk se odehrával pouze v mé hlavě u představě, co všechno mám do následujícího dne stihnout. No chlapečku, pojď se trochu proběhnout! Křečka si oblíbili všichni členové kanceláře a kde kdo mu občas nabídnul tu trochu svobody zaskotačit si na prostoru větším než dno terária čítající tak čtvrt čtverečního metru. Kdo ho pustil ten den, se již nedopátrám. V každém případě to byl TEN den, kdy nám spadla celá počítačová síť a internetové připojení definitivně zkolabovalo. Hardvéráři se střídali se softvéráry a všichni svorně krčili rameny. Až jeden z nich se asi po dvou hodinách vynořil z pod našich psacích stolů a s velmi, ale opravdu velmi vyčítavým pohledem předložil před naše zraky jeden z četných kablíků pod stoly se vinoucích. Tušíte správně: byl na dva kusy a byl očividně přehryzán. Že to ten křeček přežil, to je vskutku záhada – skoro tak velká, jako že jsem to přežila já. Křeček následoval za šneky.

Po řadu let byla nedílnou součástí mojí kanceláře Sandy. Dlouhosrstá jezevčice s mimořádně vyvinutým pozorovacím a společenským talentem. Svou výživu si řádně odpracovala pečlivou typologizací klientely. Jakmile zaujala obranné stanovisko před mým stolem, hrdelně vrčíc, věděla jsem, že je na místě žádat pětadevadesátiprocentní zálohu na práci předem a se zbylými pěti procenty se rovnou rozloučit. Podle advokátního tarifu to zrovna nebylo, to přiznávám, ale fungovalo to…… no dejme tomu devětadevadesátiprocentně. Tím procentem, kdy to nefunovalo, byla paní M.B., která mne po řadu let více méně pravidelně navštěvovala „na kus řeči“. Před ní se Sandy doslova svalila na záda, třepala tlapkami blahem a při drbání na bříšku očividně prožívala extázi. Paní M.B. si ji občas na nějakou tu hoďku půjčila na procházku a moje milovaná kamarádka ji následovala s adorujícím zrakem. Po návratu se mi dostalo referátu, které herny a casina spolu v mezidobí navštívily a jak je moje zvíře geniální a obdařeno pravou vášní gamblera, četným osazenstvem příslušných míst řádně obdivovanou. Moje rysy při těchto sdělených tuhly, čelisti se napřimovaly a tlak mi evidentně stoupal – o druhém životě svého takřka druhého já jsem nechtěla nic vědět. Ovšem zakázat jí tyto neplánované procházky jsem neměla sílu. Na to byla její radost příliš velká a příliš upřímná. A tak jsem radši tiše trpěla, neformálně občas trousíc nějakou tu právní radu zdarma. Obávám se, že k radikálnímu zhoršení zdravotního stavu Sandy, vedoucího až k její smrti, přispěl i fakt, že paní M.B., jsouc odsouzena k řadě let trestu odnětí svobody za podvody v řádu desítek milionů korun, přestala se k nám dostavovati a svoji čtyřnohou zbožňovatelku opustila na dobu, kterou Sandy musela pociťovat jako „navždy“. Ano, dnes už to vím. Dnes už bych se nestyděla a nebála se dostavit za mediační a probační službou, případně rovnou za sociálním pracovníkem ruzyňské věznice. Chcete tu osobu zavřít?? Račte si posloužit – ale jak k tomu má, prosím pěkně, přijít ten pes??

Právní postavení psa je věc velmi složitá a tato složitost – alespoň dle mého osobního názoru – vyplývá především z toho, že podle občanského zákoníku je zvíře věcí, zatímco ve skutečnosti tomu tak evidentně není. Pakliže bych měla – a zákon mne k tomu nutí – pohlížet na zvíře jako na věc, pak vzdor neuvěřitelným obtížím, které z toho obvykle vyplynou, vítám ty aspekty právního vztahu, které evidentně prokáží, že zvíře věc není. Mám na mysli konkrétně jedno vypořádání společného jmění manželů, kdy se úhelným kamenem sporu a eventuelní dohody o narovnání stala perská kočka. Auta a vila ve velmi exkluzivní části Prahy nemohli Kočku vykompenzovat. Kočka byla alfa a omega, konečný důkaz o vině na rozpadu manželství. Jsouc vtělena do dohody o vypořádání společného jmění manželů za účelem dosažení rozvodu dohodou, stala se příčinou poklesu vážnosti soudu, který, nevěře svým vlastním očím, zíral se skleslou čelistí na úpravu styku rozvádějících se manželů s Kočkou. NESAHEJTE NA KOČKU!! Zaječeli oba právní zástupcové protistran, ve snaze zachránit pracně sestavenou dohodu i restaurovat vážnost chvíle. Osoba v taláru zvedla svůj nevěřící zrak k osazenstvu soudní síně, přitiskla sanici ke zbytku lebky a dohodu schválila. Pud sebezáchovy zvítězil……….

Kdo je s kočkami a kdo je proti kočkám se stalo „big issue“ jistého léta, ve kterém vzplál boj mezi jistým kočičím útulkem a majitelkou nemovitosti, v níž kočky sídlily. Neshody by se daly velmi stručně přeložit do jediného slova, vyzývajícího k urgentnímu opuštění kočkám pronajatých prostor. Osmdesát koček ale není žádná legrace ani pro milovníky koček ani pro jejich odpůrce. Osmdesát koček nelze přemístit jen tak ze dne na den z ničeho nic a odnikud nikam. Osmdesát koček není osmdesát věcí tak, jak o tom hovoří občanský zákoník. Proto přišli ke slovu právníci a přestřelka se rozpoutala v rozměrech příslušejících pořádnému developerskému projektu. Jestli jsem do té doby nepoznala, co je to lobbying, tak od doby „koček“ už to vím velmi přesně. Vztahy vinoucí se až k nejvyšším, opravdu skoro až těm úplně nejvýše nejvyšším místům. To byste koukali, kdo všechno je členem přátel koček a kdo všechno byl pasován za nepřátele koček. Soukromá média proti veřejnoprávním, kočičí zájmy proti materialistickým ziskuchtivým pudům. A navíc – navíc bonus. Všichni přátelé koček MILUJÍ svého advokáta. Obdivují jej, skládají mu poklony a ptají se, jak se odvděčit. Abyste rozuměli: tím advokátem jsem tenkrát já. Byla jsem obdivována, zbožňována a ach, paní doktorko, pro Vás cokoliv……….. Z příčiny koček jsem se vyhřívala v paprscích LIDSKÉ přízně.

V současné době jsem zvířata evakuovala z kancelářských prostor směrem k domovu. Začala to morčata – trapný to pokus každého rodiče vylhat se ze psa. I na něj došlo: když o něj dítě léta škemralo, byla jsem neoblomná. Pak začala jezdit na koni a místo „maminko, já chci psa“ přišlo „maminko, já chci koně“. Usoudila jsem, že je čas na kompromis a pořídili jsme si MALÉHO pejska. Větší pako než je náš Jack Russel teriér jménem Fluffy jsem v životě nezažila a tiše sním o mírumilovném klidném zvířeti – třeba německé doze…. Se psem chodím pochopitelně do parku běhat já, protože kdo jiný by poránu vstával.




Rehabilitováni byli i šneci: to jsem vám šla takhle jednou si vyřizovat na PPSZ nějaké potvrzení a proti mně kdo to nešel jako úřednice s dvěma africkými šneky na podnose. Jéééé – ty jsou krásný, ty bych sem chtěla!! Rozněžnila jsem se naprosto neuváženě a důsledky byly nevyhnutelné: „Máme jich v kanclu ještě osm, pojďte si pro ně…“ takže místo glejtu jsem vyfasovala ještě dva šneky do obalu od oběda od Číňanů a spěchala jsem je šoupnout do terárka k Líze – rozumějte k našemu chameleonovi. Ach, ano – Líza…. Nejraději má cvrčky a ačkoliv je to neuvěřitelné, ty potvory vždycky utečou – v několika případech mne cvrci následovali až do kanclu. K lehkým rozpakům klientely tam krásně vržou. Ve srovnání s tím, jak vrže český právní řád, je to uklidňující a bohulibý zvuk…. Takže i oni si svoje palmáre nakonec zaslouží.