Zápasy evropského šampionátu v kopané jsem si užíval v klidu domova sám nebo s kamarády. Jako obvykle před důležitými zápasy se snažím vyřizovat takové záležitosti, u kterých hrozí, že je někdo bude chtít řešit v době, kdy už sedím u televize. Tím snižuji pravděpodobnost, že mě někdo vyruší při sledování fotbalu.

Neviděl jsem všechny zápasy, protože přece jenom ne všechny záležitosti spojené s mým povoláním se dají odložit. Ale viděl jsem ty nejdůležitější a z mého pohledu nejočekávanější zápasy, včetně těch s českým týmem. Přátelé, kteří navštěvovali faru v průběhu EURA, respektovali, že v době zápasů mluvím jen o fotbale, jinak jsem nepoužitelný. Nicméně dva kamarádi zřejmě patřící k těm, kteří definují fotbal jako kulatý nesmysl, mě málem připravili o úvodní minuty zahajovacího zápasu. Věděli, že jsem se na ten zápas hodně těšil. Vzali židle a bubny, posadili se mezi mnou a televizí tak, abych neviděl obrazovku. Prý chtějí zkoumat, co mě rozčiluje a jak se to projevuje. Než dobrovolně ustoupili od svého experimentování s mými nervy, napadlo mě krizové řešení. Plánoval jsem, že se odeberu ke známým, kde bych sledoval zápas a pokušitelům bych se smál, že mě aspoň tentokrát nedostali. Přišel bych jen o hymny a začátek zápasu.

Kamarádi radši ustoupili, možná četli moje myšlenky, jak jsem si v duchu říkal, že příště dvakrát zvážím, zda je příjmu v průběhu nějakého fotbalového svátku. Zajímavější pro mě a pro fotbal vůbec byl postřeh kamarádky, která měla možnost jen tak nezaujatě sledovat několik zápasů. Jednou se mě zeptala, jestli je to předpis, že týmy hrající proti sobě musí nastupovat vždy v bílém a červeném. Tento postřeh mě nijak nezaskočil, protože kdo jste pozorně sledovali EURO a vnímali zdánlivě nefotbalové detaily, neuniklo vám, že EURO 2008, pokud jde o dresy, bylo chudé až nudné. Většina týmů skutečně měla hlavní dresy červené a rezervní bílé, nebo naopak. Bílé jako alternativní dresy volily také deklarované modré země (francouzští Les bleus a italská Squadra azzura).

„Chudobarevnost“ mohla kazit dojem z jinak skvělého EURA. Kdo to nevěděl předem, nemohl na základě barvy dresu určit, kdo s kým hraje. Dresy naštěstí jsou nerozhodujícími detaily. Rozhodující není ani známá definice, že fotbal je hrou jedenácti proti jedenácti a nakonec vyhrává vždy Německo. Španělsko přesvědčivě přepsalo závěr této definice. Na konec nevyhrává vždy Německo.

Kdybych měl hodnotit EURO 2008 podle vystupování týmu, kterému jsem nejvíc fandil, myslím českou reprezentaci, řekl bych, že to EURO nepotěšilo. Ale byly tady jiné týmy, které podaly skvělé výkony a zároveň předvedly dobrý fotbal. Nebudu je rozebírat, abych nenosil dříví do lesa. Ovšem neodpustím si stručný průřez. Ve skupinách mě nejvíc zaujalo Nizozemí svými přesvědčivými vítězstvími nad Francií a Itálií. Nebudu tady zdůrazňovat, že obě poražené země jsou finalisty posledního mistrovství světa. Dva roky ve fotbale je dlouhá doba na to, aby se jakýkoliv tým proměnil. Je to stejná samozřejmost, jakože nemluvňátko po dvou letech nezůstává nemluvňátkem.

Stejně nechápu, proč se vítězství Chorvatska nad Německem bralo jako překvapivé. Pro mě je to jen potěšující, protože vyhrál tým, kterému jsem v tomto zápase fandil. Copak už jsme zapomněli, proč Angličané nebyli na mistrovství Evropy? A když to vezmu na té obecné rovině fotbalové, kterou ovšem odmítám, Angličané nejsou horší než Němci. Ale ve fotbalové logice garantované jasnými pravidly Německo bylo lepší než Chorvatsko a Anglie, protože (nikoliv proto), skončilo jako druhé.

Ve vyřazovacích zápasech mě zaujali Rusové a Turci. Ukázali, že kdo poráží tzv. fotbalové velmoci, je sám porazitelný. Turci k tomu předvedli, že fotbal se hraje devadesát minut včetně nastavené doby. Rozhodující je výsledek v okamžiku, kdy rozhodčí naposled foukl do píšťalky.

Papírově slabé organizátorské země - Švýcarsko a Rakousko - zklamaly méně, než kdo čekal. Jejich porážky nevyplývaly jednoznačně z jejich slabostí, ale z přesvědčivější síly jejich soupeřů. Kdo je porazil, musel o to bojovat celých devadesát minut. Právě o to jde ve fotbalu. I díky tomu mohu osobně považovat EURO 2008 za skvělé. Sláva vítězům, čest poraženým.