V Angole se konaly po dlouhých 16 letech volby. Málo se o tom ví, ještě méně se o tom píše. V některých médiích je o nich jen nepatrná zmínka. Přesto, že tyto volby jsou pro Angolu historickou událostí, nevyvolaly tolik pozornosti jako ty v Zimbabwe konané na jaře. Proč?

Především proto, že zimbabwské volby byly dostatečně dramatické, odehrávaly se ve vyhrocené atmosféře, a tím byly zajímavými a přitažlivými pro média. Sám jsem vývoj v Zimbabwe s napětím sledoval. Nejdřív se čekalo, že Mugabe preventivně nepustí opozici k volbám, předpokládalo se, že vyvolá násilí, které přinutí opozici, aby bojkotovala volby, jak to často chodí v totalitních zemích, které pořádají volby jen na oko. Zimbabwská opozice nakonec bojkotovala právem až opakované prezidentské volby, zatímco legislativní volby vyhrála. Situace, která v Zimbabwe nastala, kdy Mugabe zůstává presidentem, ale opozice ovládá parlament, by byla v jiných zemích dobrým předpokladem pro konsolidaci demokracie, neboť by nutila obě strany ke spolupráci a kompromisům. V případě Zimbabwe je to spíš ohniskem budoucího konfliktu s těžko předvídatelným vyústěním. Kéž se mýlím.

Naproti tomu angolská situace je pro média neatraktivní, protože pro čtenáře, posluchače a diváky je přímo nudná. Angolské volby nevyvolávají velké napětí mezi vládou a opozicí. Probíhají skoro v euforické atmosféře. Angolané k tomu mají důvod. Už šest roků se žije v míru, opozice a vláda spolu válčí jen v parlamentu, rekonstrukce válkou zničené země probíhá zatím perspektivně. Strany se pochopitelně slovně napadávají a různě se obviňují, ale myslím si, že vcelku jde o běžné chování soupeřících stran. Opozice např. obviňuje některá média, že straní vládě, vláda pro změnu napadá opozici, že nemá dostatek odborníků schopných vést zemi. Na každém obvinění lze shledat kus pravdy. Každá strana sice dostala podle volebního zákona prostor k prezentaci svého programu v médiích, ale vláda těží z toho, jak prezentuje své úspěchy od dosažení míru v roce 2002. Zajímavé je, že některé opoziční strany jsou v menší míře zastoupeny ve vládě, která je tímto vládou národního porozumění.

Abyste mi rozuměli, angolská vláda není klasickou koalicí. Většinová vládní strana (MPLA – Lidové hnutí za osvobození Angoly) má v končícím parlamentu většinu, která jí umožňuje vládnout sama na základě voleb z roku 1992. Tehdy největší opoziční strana (UNITA – Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly) neuznala svou porážku. Vyvolala napětí, které vedlo k nové občanské válce jen rok po podpisu mírové dohody (31. května 1991). Nynější vláda národního porozumění vznikla v zájmu míru, který se zdá být definitivní. V tom je i rozdíl mezi volbami v roce 1992 a volbami letos. Situace v Angole před 16 lety byla podle mě mnohem horší než ta letošní v Zimbabwe. Opoziční UNITA byla částečně ozbrojená, vládní MPLA neměla kontrolu nad celou zemí.

Současná opozice je plně odzbrojená, vláda administruje celou zemi. Je to znát i v počtu registrovaných voličů - 8,2 mil. oproti 4,8 mil. z roku 1992. Všichni politici všech čtrnácti konkurujících stran a koalicí chválí dobrou organizaci, poměrně bezproblémový průběh volební kampaně, a od dnešního rána chválí i disciplinovanost voličů. Je to velká změna oproti situaci před 16 lety. Ale není tomu tak, že by se žádné potíže nevyskytly. Četl jsem ráno na internetových stránkách angolské tiskové kanceláře (Angop), že se některé volební místnosti v Luandě (hlavním městě) otevřely se zpožděním z nějakých technických důvodů. Toho se prý chytili někteří zahraniční novináři, a mluvili o organizačním fiasku v Luandě. Podle Angop předsedkyně pozorovatelů Evropské unie, Italka Luisa Morgantiniová měla starosti a byla trochu zklamaná ze zpoždění v některých volebních místnostech, ale uznala, že se vše brzo napravilo a nakonec dementovala zprávy zahraničních novinářů. Podle Euronews Morgantiniová sama mluvila o tomto organizačním fiasku. Kromě Evropské unie mají své pozorovatele v Angole také Africká unie, USA, Komunita portugalsky mluvících zemí, jejíž členkou je i Angola a mnoho jiných mezinárodních organizací. Bude zajímavé sledovat jejich hodnocení.

A kdo vyhraje? Asi málokdo pochybuje o tom, že vítězem bude vládní strana MPLA. Spíš půjde jen o to, s jakým rozdílem vyhraje. Bývala marxistická strana nenechala nic náhodě. Její ministři v posledních měsících otevřeli nové silnice, nemocnice, školy, fabriky atd. I když obnova země probíhá od dosažení míru, vláda některé stavby chytře načasovala, aby byly otevřeny v době volební kampaně. U toho pochopitelně nemohli chybět hlavně kameramani. Jakkoliv mohu mít svou averzi k této vládě, Angola je na dobré cestě k definitivnímu míru a solidní demokracii. Základy jsou položeny.