Byla to cesta ze záře subtropického slunce do zářijového babího léta. Kdybych tenkrát znal slovo značící devátý měsíc v češtině a jeho význam, možná by to zmírnilo mou nejistotu z cesty do neznáma. Ale o to větší by možná bylo moje zklamání z toho, že v Československu potřebuji již v září nosit bundu, nejlépe zimní.

Dlouho mi trvalo, než jsem se usmířil s tím, že září neznamená to, čemu v portugalštině říkáme „aurora“ (polární záře nebo jitřenka), ale september, jak říkají v jiné části tehdejšího Československa. Po nástupu do letadla v Luandě se mi začalo stýskat po mých blízkých. Po výstupu z letadla v Praze se mi začalo stýskat po tropické Angole. To prostředí bylo úplně jiné, a ten vzduch… Po každé když si vzpomenu, mám z toho husí kůži a chuť vzít si alcypyrin.

25. 9. 1988 byl v Luandě příjemný slunečný den. Probudil jsem se s rádiem u ucha, jako každou neděli, kdy jsem mohl poslouchat svůj oblíbený rozhlasový pořad „Mukanda“ (dopis). Lidé volali, aby živě pozdravili své známé a vzkázali jim něco hezkého. Mohli si pro ně přát i nějakou krásnou hudbu. Bylo to příjemné poslouchání. Napadlo mě, že bych mohl zavolat a vzkázat svým kamarádům ze školy, z fotbalu, ze čtvrti…, že se s nimi loučím, že druhý den už odletím do Československa. To však nešlo ze dvou důvodů. Byl jsem u strýce, který neměl pevnou linku. A mobilní telefony tenkrát ještě byly sci-fi.

Ovšem hlavní důvod byl ten, že mě bratr žádal, abych o své blížící se cestě moc nemluvil, abych nešířil konkrétní termín své cesty. Nevím, do jaké míry to souviselo s celkovou situací kolem naší rodiny. Ale byl jsem zvyklý chovat se v mnoha případech tak, jak mě instruovali rodiče a starší bratr, aniž bych znal detaily a důvody. Podle toho vypadal scénář předposledního dne mého pobytu v Angole. V málokterou neděli jsem stihl tolik věci a potkal tolik lidí. Byl jsem v kostele, kde jsem naposled zpíval s kolegy z pěveckého sboru, byl jsem na návštěvě u tety, bratrance, známých, u krejčího, který šil stejnokroj pro náš pěvecký sbor, pak na místním tržišti, kam jsem chodil svačit u jedné ze svých četných tet.

Všichni se se mnou loučili, jako kdybychom se měli ještě potkat další týden - v pondělí při fotbalovém tréninku, ve středu při výletě do přírody, kde jsme trávili čas lezením po ovocných stromech, koupáním se v řekách a moři, v pátek při fotbale, kde se rozhodovalo, kdo jsou lepší fotbalisté, děti z panelákového sídliště, kde nefungovaly výtahy, nebo ty z předměstí bez asfaltových silnic. Jen já a jeden můj kamarád a bratránek v jedné osobě jsme věděli, že u toho všeho už nebudu. Že se s nimi dlouho (ba už nikdy) neuvidím. Život mi nachystal jiný osud. Nebo že mi osud připravil jiný život? Původně odluka s blízkými měla trvat jen 5 let. Tímto mě bratr potěšoval. Když jsem se z toho vzpamatoval, prodloužil jsem ji na dobu neurčitou.

Večer jsem odjel taxíkem do centra města k bratrovi. Druhý den dopoledne jsem šel s úředníky z tzv. Národního institutu pro stipendia do banky vyzvednout nějaký šek. Odpoledne jsme měli sraz na letišti se stejnými úředníky. Dali mi cestovní pas a letenku. Sledovali celý můj odbavovací proces. V 18 hodin letadlo belgické společnosti Sabena nabralo výšku a mně konečně došlo, že se odluka s blízkými a s Angolou stala skutkem. Vše je už neodvratné. Bratr mi říkal, že se podle regulí pro vládní stipendisty v zahraničí budu moci podívat domů každý druhý rok. Skutečnost byla taková, že domů jsem se byl podívat až po šesti letech.