Druhý den jsem si přál, aby se s námi něco dělo. Nicnedělání mě nutilo myslet na domov v jednom kuse. Navíc celý den mi připadal jako jedno dlouhé ráno. Sluneční aktivita byla velmi slabá a chlad naopak velmi výrazný. Dopoledne jsem se skutečně nudil, odpoledne už ne. Zjistil jsem, že moje cesta nekončí v Praze. Po obědě mě a jednoho krajana vyzvedl nějaký starý pán, o kterém si doposud myslím, že byl z Kuby. Mluvil perfektně španělsky.

Odvedl nás na hlavní nádraží, dali jsme mu každý stokorunu, aby nám koupil večeře a svačinky. Moje drobné po nákupu dal mému krajanovi a jeho drobné dál mně. Ignoroval bych tuto skutečnost, kdyby komunistická koruna nebyla tak drahá. Koupil jsem si méně věcí, dostál jsem zpátky méně peněz. Kolega toho koupil víc, dostal zpátky více peněz. V žertu jsem mu řekl, že ten Kubánec určitě vystudoval logiku s vyznamenáním. A nebyl to jediný jeho zmatek. Anglicky mluvící krajan se pustil do povídání s jedním Slovákem ve vlaku. Vykládal mu, že budu studovat střední školu v Košicích a on sám jede na vysokou školu do Svitu. Slovák dostal záchvat smíchu. „Vysokou školu v malém Svitě? Vážně? Chachacha.“ Ukázali jsme mu obálky s našimi jmény. Na mé obálce bylo moje jméno a adresa nějaké koleje v Košicích. Ale informace uvnitř se týkaly střední školy ve Svitu. U kolegy to bylo naopak. Vyměnili jsme si obálky a také drobné.

Po mnoha zastávkách s názvy, které mi zněly velmi exoticky (Pardubice, Olomouc, Ostrava, Žilina, Ružomberok, Liptovský Mikuláš) jsem vystoupil v Popradu. V hale na mě čekal další španělsky mluvící pán. Nebyl Kubánec, ale Slovák. Mluvil špatně. Držel v ruce velkou obálku s mým jménem. Než jsem ho zahlédl, připravil jsem se o dvě koruny za jízdenku do Svitu. Nakonec jsme odjeli autem (sovětskou Ladou).

29. 9. kolem čtvrté hodiny ráno jsem dorazil do domova mládeže, kde na mě čekal někdo z vychovatelů. Ukázal mi pokoj, můj řidič mi řekl španělsky, že na pokoji nejde elektrický proud. Ale nebyl schopen mi vysvětlit proč. Později mi došlo, že od deseti večer do šesti ráno vypínali centrální vypínač, aby nutili studenty spát. Než jsem tento režim pochopil, přišlo mi to jako postavené na hlavu. V Angole jsem nějakou dobu trávil v nějakém městě, kde se zapínal elektrický proud večer a vypínal se k ránu. Celý den se nedalo dělat nic, na co byla třeba elektřina.

Jelikož Svit byl podle všeho cílem mé cesty a sídlem mé školy, předpokládal jsem, že brzo narazím na krajany, kteří tam studují. Ráno pro mě přišli tři Kambodžané a jedna francouzsky mluvící Slovenka, abychom šli na snídani. V jídelně byli jen místní lidé. Na Slovensku jsem zůstal do ledna roku 1989. Moje zážitky z té doby by vystačily na knihu (bolest v krku, kterou mi nezpůsobil chlad, ale slovenská výslovnost zejména písmen „h“, „ch“, otrava muchomůrkou zelenou, lyžování na Štrbském Plese, incident s rasistickým tělocvikářem, podezření, že jsem blázen, zavinění střetu tří aut na silnici, ačkoliv jsem stál bez pohybu v nedalekém autobusovém nádraží, a mnoho jiných zážitků).

Povím vám aspoň o té autonehodě. Střetli se dva řidiči, kteří se nesoustředili na řízení, protože se dívali na prvního Černocha, kterého v životě viděli. První přivolaní policisté nezůstali toho ušetřeni a sami narazili do jednoho ze zaparkovaných aut. Museli přijet další policisté. Bylo to velmi zvláštní. Dělali jsme si srandu, že půjdu k soudu, kde dostanu zákaz chodit po městě.

Do školy jsem nechodil, slovensky jsem mluvil mizerně, ale to nejpotřebnější jsem uměl. Ve svém francouzsko-slovenském slovníku jsem měl podtržené např. tyto pojmy: pivo, jedno, ešte, už nie, platiť. Pivo mi oproti některým místním specialitám chutnalo až moc. Těžko se mi říká, co jsem si myslel, když jsem poprvé viděl hořčici na talíři s párkem a rohlíkem. Po zjištění že ten talíř je zrovna pro mě, oněměl jsem a utekl jsem od stolu. A v duchu jsem si říkal „zlaté angolské housenky“. A dnes si říkám, že až se vrátím natrvalo do Angoly, založím firmu na dovoz českých knedlíků, hořčice a okurek. Mohou se hodit ke smaženým housenkám.