Černý muž Barack Obama v Bílém domě? Před Martinem Lutherem Kingem bylo něco takového nemyslitelné. Po Martinu Kingovi to byl sen. Dnes je to realita, zítra to bude samozřejmost. „Lid promluvil,“ řekl s uznáním poražený kandidát McCain o výsledcích voleb, které jsou dovršením velkého snu.

Amerika nemohla vyjádřit svou multikulturní zralost lépe. Není to Obama, kdo píše novou kapitolu dějin, nýbrž americká společnost. Obama svou příležitost psát a zapsat se do dějin teprve dostává, zatím má za sebou jen úvod. Pochopitelně má velký podíl na této události svým rozhodnutím vstoupit do boje o Bílý dům, svým charismatem, kterým oslovil voliče. Dal Americe příležitost překonat jakékoliv předsudky a vybrat si kandidáta, kterého považuje za lepšího.

Domnívám se, že Amerika trochu předbíhá svou dobu, jde zbytku světa příkladem. Jsou tu jiné silně mnohorasové společnosti jako např. Brazílie, Kuba, nebo také Jihoafrická republika a Namibie, kde majoritní obyvatelstvo jen tak nepustí zástupce minority k vrcholné moci. O Zimbabwe škoda mluvit, jde o extrémní případ daleko za snem Martina Kinga. Říkám-li, že zítra to bude samozřejmostí, nemyslím tím 20. ledna 2009, kdy Obama vyhostí Bushe z Bílého domu, nýbrž dobu, kdy se nikdo nebude pozastavovat nad tím, že afroameričan vyhrál prezidentské volby v Americe, že běloch se stal presidentem v JARu, aniž by se opíral o apartheid, že se afrobrazilci nestanou světoznámými hvězdami jen díky svým mimořádným schopnostem obejit všechny bělochy na fotbalovém hříšti a vstřelit góly brankaři kvality Petra Čecha. Sportovně založená rovnoprávnost není dostačujícím měřítkem vyspělé multietnické společnosti.

Obamovo vítězství je svým způsobem také morálním vítězstvím americké společnosti především nad těmi, kteří ji kritizují jen proto, že je americká, a opomíjí její kladné hodnoty. Na druhé straně vnímám zvláštní fenomén. Mnozí jsou v euforii z budoucího pána Bílého domu jen proto, že je afroameričanem. Někteří diskutéři na internetových stránkách televizní stanice France 24 převážně z afrických států dokonce vidí v Obamovi božího posla pro Ameriku a svět. Jako věřící sice věřím, že Bůh může někoho využit pro určitý dobrý záměr. Ale v tomto případě mi to přijde příliš emocionální a nefundované. Zatím je to americká společnost, která vyslala poselství světu. Ji můžeme po této stránce hodnotit. Avšak to, jakým bude Obama presidentem, se dozvíme nejdřív po 20. lednu 2009. Nezakládejme „obamismus“ dříve, že nám k tomu nabídne potřebné materiály.

A hlavně, Barack Obama nevyhrál proto, že je afroameričan, ale proto, že dokázal oslovit voliče, kteří dokázali, že je už zralá doba na to volit někoho podle toho, co nabízí, nezávisle na tom jak vypadá. Zbývá doufat, že Obama nezklame očekávání svých voličů a zbytku světa. Na jedné straně to bude mít jednoduché, neboť nahradí velmi nepopulárního presidenta Bushe, jehož popularitu je snadné překonat. Ale na straně druhé to bude mít těžké, neboť po nepopulárním presidentovi nezdědí nic menšího než dvě války a Bushem nezaviněnou finanční krizi přesahující Ameriku. Sen skončil. Amerika se probudila, aby tento sen zrealizovala a zaplatila aspoň částečně dluh Martinu Lutherovi Kingovi a mnoha jiným bojovníkům proti rasové segregaci.