Politizace záchrany života
Starosta a Rada městské část v Brně se rozhodli zakročit proti “působení a propagaci politicky zaměřených neziskových organizací“ na školách. Přivedli je k tomu údajně stížnosti rodičů po přednášce Lékařů bez hranic na jedné z tamních škol.
Pomiňme to, že pan starosta nemá naštěstí co školám nakazovat. Tento případ, spojený se zjevnou neochotou některých lidí k tomu, aby se děti dozvěděly o dnešním světě i jiné informace, než jim poskytují televizní telenovely, rodiče či kamarádi (pana starostu rozčílilo to, že na přednášce lékaři dětem názorně předvedli, jak tenké ruce má podvyživené dítě v Africe), vede k zamyšlení, kam se naše společnost za posledních pár let dobrala. Co považujeme za „normální“, a co ne.
Pan starosta totiž zjevně považuje za politickou otázku (a za jistých okolností přinejmenším „nevítaný“ čin) to, že někdo na moři z chatrných člunů zachraňuje lidi, kterým zjevně hrozí, že utonou. To je totiž to, co mimo jiné Lékaři bez hranic dělali. Toto pan starosta považuje „za vození nelegálních migrantů z Afriky do Evropy“, přidá k tomu nepřesné informace o vztahu Lékařů bez hranic k EU, a z této „bramboračky“ udělá „agitaci politické neziskovky“, proti které se statečně postaví. A vyslyší tím „obavy o formování společenskopolitického vnímání dětí”, které prý projevili někteří rodiče.
Tímto postojem pan starosta vlastně politizuje otázku záchrany života, neb o tu ve Středozemním moři šlo. Pod politické rozhodnutí vlastně staví něco, co snad stále ještě je základním stavebním kamenem naší společnosti – záchranu života (která se snad týká všech lidí, bez rozdílu v barvě pleti, víře nebo původu). Politickou otázkou, která je legitimní, je, komu země udělují právo k pobytu. Dočasnému nebo trvalému. I když ani toto politické rozhodnutí nesmí být podřízeno aktuálnímu průzkumu veřejného mínění, ale zákonům a mezinárodním úmluvám. A mělo by, ale s tím zřejmě všichni nebudou souhlasit, vycházet i z morálních a etických pravidel, které jsou snad i nadále naší společnosti vlastní.
Nerozlišování těchto dvou rovin (ano, je správné lidi zachraňovat, ano, v rámci přijatých zákonů se rozhodujeme, komu pobyt umožníme a za jakých podmínek) vede k tomu, co naštěstí jen málo lidí vyslovuje nahlas. Tedy logice: „kdo se utopí, tomu nemusíme poskytnout azyl, kdo lidi zachraňuje, dělá nám problémy“.
Panu starostovi se zároveň podařilo poukázat na další dva důležité body.
První z nich je fakt, že v části společnosti (a politiky) sílí odpor k takzvaným neziskovkám. Ty jsou podezírány, že nám (jim) chtějí pokazit náš (jejich) „krásný svět“ (zatímco nemalá část lidí to vidí přesně opačně). Neboť vyvolávání nenávisti vůči něčemu či někomu, posílené konspiracemi (ano, jistě, může za to Soros), v politice funguje, svést se na této vlně radní nalákalo. Zajímalo by mne, zda v podobném duchu provedené, jen o několik stupňů silnější (dané povahou režimu) rozhodnutí presidenta Putina vypudit z Ruska českou organizaci „Člověk v tísni“ jim konvenuje též. A dělá dle jejich názoru též svět lepší (neb o to se asi radní snaží).
Druhý problém je, jak si pan starosta a jeho kolegové představují vzdělání na školách. Pro něho je zřejmě plus biflování dějepisu doby kamenné nebo memorování Mendělejevovy tabulky. Neb to je bezpečná půda. A to, že se výuka dějin zastaví v roce 1948, nebo ještě lépe, pro jistotu v roce 1945 (kdo ví, kdo příště vyhraje volby), je další plus, neb jinak by mohlo dojít k „polické agitaci“. Diskuse o aktuálních tématech, dění ve společnosti by měla být „tabu“ anebo by se jí měli ujmout nejlépe učitelé (kteří budou nejlépe zohledňovat to, co si „jejich radnice“ myslí). A hlavně přitom neříkat nic, co by byť jednoho rodiče mohlo pohoršit.
Jedním z velkých problémů dnešní společnosti je, že zatímco ekonomicky jsme naši zemi plně otevřeli (a máme z toho prospěch), myšlenkově se stále více zavíráme (a prospěch z toho, myslím, nemáme). Nerozumíme světu kolem a jsme překvapení, že ten nerozumí nám (ne z pohledu jednotlivců, ale optikou vystupování naší země). Pokud v tomto budeme pokračovat, může se naše společnost dostat na scestí a v dnešním komplikovaném světě zabloudit – přijmout rozhodnutí, která nás budou mrzet a bolet.
Je dobře, že aspoň na některých školách si ředitelé uvědomují, že vše začíná tam. Nebojí se žákům a studentům informace o světě poskytovat a kde na to nestačí, nebo to někdo zvládne lépe, do škol hosty zvát. Což je přesně to, co třeba vystoupení Lékařů bez hranic přináší. Doufám, že v tom budou obě strany pokračovat. A bylo hezké, kdyby se pan starosta a jeho kolegové nad svým postupem ještě jednou zamysleli.
Pomiňme to, že pan starosta nemá naštěstí co školám nakazovat. Tento případ, spojený se zjevnou neochotou některých lidí k tomu, aby se děti dozvěděly o dnešním světě i jiné informace, než jim poskytují televizní telenovely, rodiče či kamarádi (pana starostu rozčílilo to, že na přednášce lékaři dětem názorně předvedli, jak tenké ruce má podvyživené dítě v Africe), vede k zamyšlení, kam se naše společnost za posledních pár let dobrala. Co považujeme za „normální“, a co ne.
Pan starosta totiž zjevně považuje za politickou otázku (a za jistých okolností přinejmenším „nevítaný“ čin) to, že někdo na moři z chatrných člunů zachraňuje lidi, kterým zjevně hrozí, že utonou. To je totiž to, co mimo jiné Lékaři bez hranic dělali. Toto pan starosta považuje „za vození nelegálních migrantů z Afriky do Evropy“, přidá k tomu nepřesné informace o vztahu Lékařů bez hranic k EU, a z této „bramboračky“ udělá „agitaci politické neziskovky“, proti které se statečně postaví. A vyslyší tím „obavy o formování společenskopolitického vnímání dětí”, které prý projevili někteří rodiče.
Tímto postojem pan starosta vlastně politizuje otázku záchrany života, neb o tu ve Středozemním moři šlo. Pod politické rozhodnutí vlastně staví něco, co snad stále ještě je základním stavebním kamenem naší společnosti – záchranu života (která se snad týká všech lidí, bez rozdílu v barvě pleti, víře nebo původu). Politickou otázkou, která je legitimní, je, komu země udělují právo k pobytu. Dočasnému nebo trvalému. I když ani toto politické rozhodnutí nesmí být podřízeno aktuálnímu průzkumu veřejného mínění, ale zákonům a mezinárodním úmluvám. A mělo by, ale s tím zřejmě všichni nebudou souhlasit, vycházet i z morálních a etických pravidel, které jsou snad i nadále naší společnosti vlastní.
Nerozlišování těchto dvou rovin (ano, je správné lidi zachraňovat, ano, v rámci přijatých zákonů se rozhodujeme, komu pobyt umožníme a za jakých podmínek) vede k tomu, co naštěstí jen málo lidí vyslovuje nahlas. Tedy logice: „kdo se utopí, tomu nemusíme poskytnout azyl, kdo lidi zachraňuje, dělá nám problémy“.
Panu starostovi se zároveň podařilo poukázat na další dva důležité body.
První z nich je fakt, že v části společnosti (a politiky) sílí odpor k takzvaným neziskovkám. Ty jsou podezírány, že nám (jim) chtějí pokazit náš (jejich) „krásný svět“ (zatímco nemalá část lidí to vidí přesně opačně). Neboť vyvolávání nenávisti vůči něčemu či někomu, posílené konspiracemi (ano, jistě, může za to Soros), v politice funguje, svést se na této vlně radní nalákalo. Zajímalo by mne, zda v podobném duchu provedené, jen o několik stupňů silnější (dané povahou režimu) rozhodnutí presidenta Putina vypudit z Ruska českou organizaci „Člověk v tísni“ jim konvenuje též. A dělá dle jejich názoru též svět lepší (neb o to se asi radní snaží).
Druhý problém je, jak si pan starosta a jeho kolegové představují vzdělání na školách. Pro něho je zřejmě plus biflování dějepisu doby kamenné nebo memorování Mendělejevovy tabulky. Neb to je bezpečná půda. A to, že se výuka dějin zastaví v roce 1948, nebo ještě lépe, pro jistotu v roce 1945 (kdo ví, kdo příště vyhraje volby), je další plus, neb jinak by mohlo dojít k „polické agitaci“. Diskuse o aktuálních tématech, dění ve společnosti by měla být „tabu“ anebo by se jí měli ujmout nejlépe učitelé (kteří budou nejlépe zohledňovat to, co si „jejich radnice“ myslí). A hlavně přitom neříkat nic, co by byť jednoho rodiče mohlo pohoršit.
Jedním z velkých problémů dnešní společnosti je, že zatímco ekonomicky jsme naši zemi plně otevřeli (a máme z toho prospěch), myšlenkově se stále více zavíráme (a prospěch z toho, myslím, nemáme). Nerozumíme světu kolem a jsme překvapení, že ten nerozumí nám (ne z pohledu jednotlivců, ale optikou vystupování naší země). Pokud v tomto budeme pokračovat, může se naše společnost dostat na scestí a v dnešním komplikovaném světě zabloudit – přijmout rozhodnutí, která nás budou mrzet a bolet.
Je dobře, že aspoň na některých školách si ředitelé uvědomují, že vše začíná tam. Nebojí se žákům a studentům informace o světě poskytovat a kde na to nestačí, nebo to někdo zvládne lépe, do škol hosty zvát. Což je přesně to, co třeba vystoupení Lékařů bez hranic přináší. Doufám, že v tom budou obě strany pokračovat. A bylo hezké, kdyby se pan starosta a jeho kolegové nad svým postupem ještě jednou zamysleli.