Zdá se, že od začátku pandemie provází naši zemi, kromě samotného viru, jeden velký problém. A tím je to, jak přesně napsat pravidla, kterými by se měli lidé řídit tak, abychom co nejefektivněji (tedy s přiměřenými náklady pro kvalitu života a ekonomiku), ale dostatečně, omezili šíření nákazy.

Zdá se, že v tomto problému naše země selhala a skoro všichni mají zato, že je to (další z řad) selhání stávající vlády.
Když před pár dny poukázal ministr zdravotnictví, zřejmě zdeptaný rostoucím počtem chyb ve vládních příkazech a zákazech, na to, že by nebylo od věci použít „zdravý rozum“, tak mu to v médiích vyneslo články na téma „vládní kapitulace“. Není divu, když se naposledy vládní představitel oháněl „selským rozumem“, přineslo nám to rychlý vzestup do čela tabulek pandemií nejvíce postižených zemí světa.

Myslím, že házet vinu za tento problém plně a výhradně na naši vládu, či na státní orgány, není fér (ačkoliv o tom, že selhává, jsem osobně silně přesvědčen).

V moderním světě vzniká rozhodnutí o tom, jak se lidé (třeba v této obtížné situaci) chovají v tzv. Trojúhelníku, jehož vrcholy jsou - příkazy či zákazy stanovené státem, jejich interpretace poskytnutá lidem pomocí médií či jiných influencerů a vlastním chováním lidí (které je jak rozhodnutím jedinců, tak výsledkem inspirace od ostatních).

Pokud je výsledek nedobrý, není od věci se nad celým mechanismem zamyslet.

Vůbec nepodceňuji potřebnost jasných a srozumitelných pravidel, od kterých se konec konců odvíjí základy našeho státu (jež stojí na principu právního státu, kde to, co se smí či nesmí je sto jasně a korektně rozhodnout soud). Je jisté, že vláda a ministerstva neudělala dost proto, aby tento princip dodržela. Ale nechci vůbec podcenit, že do až absurdní míry detailů, tlačí stát chování dalších dvou vrcholů trojúhelníku. A čím hlouběji se do detailů stát v regulaci ponoří, tím víc nelogičností a nekonzistencí vznikne (navíc nad situace, kdy jednotlivé lobbistické skupiny prosadí svůj zájem, který s celým konceptem omezení nemusí být v souladu).

Od začátku pandemie jsem přečetl nesčetně článků o tom, jak ten či onen člověk, nebo podnikatel, „zlou regulaci přelstil“. Někdy to byl hospodský v Anglii, který ke drinkům nabízel bezplatné jídlo, jindy kavárník v Praze, který možnost prodeje kávy do auta vyřešil tím, že u kavárny auto zaparkoval, a zákazníci si z něj kafe objednali (kdy samotný a zjevně nelogický zákaz prodeje vycházel zřejmě z neschopnosti jasně rozlišit mezi postáváním v chumlu lidí u stánku, třeba na vánočním trhu, a prodejem kávy jasnému jednotlivci, který si kávu vezme a plynule pokračuje, třeba na procházku do přírody).

Nemohu se ubránit dojmu, že hodně lidí vnímá tyto texty jako ukázku toho, jak malý chytrý člověk porazil stupidní a nesmyslnou vládní mašinerii. A mezi tím, v nemocnicích či domovech denně umírají stovky lidí kvůli tomu, že jsme u nás na rozdíl od mnoha dalších zemích nebyly sto nárůst počtu nakažených zastavit. Tedy hlavně díky tomu, že se lidé před nákazou a jejím šířením dost nechrání.

Za zmínku stojí i obecné chování lidí. Poté, co společnost na jaře ukázala obrovskou soudržnost a disciplínu, a sama napravila další ze selhání státu, které bylo nejen ve faktické oblasti (problém malé dostupnosti zdravotnického materiálu byl všude), ale také v neobvyklé prolhanosti a agresivitě českého premiéra, jsme místy přešli až do opačného extrému.

Solidarita, spolupráce, zodpovědnost a ohleduplnost je v nemalé míře vystřídaná sobectvím. Samozřejmě, i v tom hraje roli aktuální rozhodování státu. Když stát zejména menším podnikatelům nenabízí takovou míru kompenzací, aby drtivá většina firem bez větších problémů krizi překonala, není divu, že v záchvatu boje o záchranu často vysněného a dlouho rozvíjeného podnikání, hodí mnozí zdravotní rizika za hlavu a chtějí svůj podnik nastartovat (čemuž, dle mého soudu zcela nezodpovědně, vychází vstříc místopředseda vlády Havlíček. Místo toho, aby kvalitní programy podpory vytvořil, bojuje za zmírnění omezení).

Přesto však je pro mne místy až ignorace rizika pandemie pro společnost jako celek, od mnoha lidí, zarážející. Do jaké míry to stojí na fake news (covid je malá chřipka), do jaké míry na falešném pocitu, že jsem v bezpečí (jsem mladý a silný, co se mi může stát) nebo nepochopení mechanismů šíření nákazy (kdo nemá příznaky je zdravý), lze jen těžko posoudit. Faktorů je totiž až příliš mnoho.

Pocit odpovědnosti nejen za sebe, nejen za své blízké, ale i za lidi, které mé chování ovlivní (v tomto případu ty, se kterými vstupuji v kontakt), nelze nastavit žádným zákonem a nelze ho vynutit žádnou kontrolou nebo pokutou. A zdá se mi, že tento pocit odpovědnosti u nás tolik chybí.

Výsledkem chování všech vrcholů trojúhelníku je stav, kdy i při našem bídném testování jsme dnes šestí na světě v počtu lidí, kteří se covidem nakazili (a druzí ze zemí EU). V nejtragičtější statistice počtu vykázaných covid úmrtí nám patří třinácté místo ve světě a páté v EU.

Důvody by měli hledat lidé k tomu povolaní. Třeba sociologové, kteří by se mohli podívat na hodnoty, které vládnou ve společnosti, či datoví analytici, kteří by se mohli pokusit najít odpověď na to, kde náš stát selhal.

Osobně nacházím nejméně dva důvody, které tento stav aspoň částečně vysvětlují. Jeden jde do naší minulosti, druhý je novějšího data. Tím starším je pocit (zda oprávněný, to nechám na historiky) ohledně naší historické zkušenosti, že „nám vždy vládnul někdo cizí“. A že správná reakce na tento stav je kupříkladu ta v duchu Švejka. Zdá se mi, že „švejkování“ je v naší společnosti docela rozšířené a jakkoliv většinou společnost poškozuje, je vlastně vnímáno řadou lidí za něco pozitivního.

Novějším podnětem mohou být důsledky selhání našich elit během migrační krize. Obrovské a navíc v důsledku i nás poškozující „sobectví“, nejlépe reprezentované obrovskou lhostejností velké části lidí k tragédiím uprchlíků umírajících, třeba ve Středozemním moři, které hlásala řada politiků jako „českou cestu řešení krize“. To se dnes možná promítá do oné lhostejnosti ohledně rizika toho, zda má vlastní neohleduplnost, či jen malá míra ochrany proti pandemii, nezpůsobí strádání, ne-li smrt někoho jiného.

Z pandemie si tedy nejen odnášíme poznání o obrovském selhání našeho státu (což je ještě horší než selhání vlády, které mohou napravit volby v budoucnu), ale i otázku, jak navrátit společnost na cestu k vyšší osobní odpovědnosti, solidaritě, ohleduplnosti a spolupráci. Tedy tam, kam jsme myslím chtěli v roce 1989 směřovat. Že dnes máme kormidlo společnosti jako celku nastavené jinak, je zřejmé, a to i přes to, že tisíce lidí, zejména v rámci občanské společnosti, usilují o opak. Nestačí to, a díky naší lhostejnosti umírají tisíce lidí, kteří mohli po dalších mnoho let žít.