V nedávném blogu jsem už poněkolikáté psal o dvou věcech, spojených s pandemií v naší zemi a na Facebooku to vzbudilo mnoho, často nesouhlasných komentářů. Šlo nikoliv o témata spojená jen s probíhající nákazou, ale o tom, co nám dnešek říká o stavu naší společnosti.

První téma se týká pro mne až nepochopitelné „tolerance“ vrcholových politiků a zdá se, i velké části lidí, k tisícům obětí nákazy, která jim zcela zjevně zkrátila život.

Samozřejmě, i já chápu, že nejen tato nemoc si bere své oběti. A nelze tomu zcela zabránit. Ale mám zato, že moderní společnost se snaží počty zmařených životů, zejména tam, kdo to jde, snižovat. Je to podle mne také otázka důvěry ve stát, který náš život ovlivňuje, a který, mimo jiné, nám odebírá část našeho bohatství daněmi.

Relativní srovnání dat o pandemii, ale i vystupování mnoha politiků jasně naznačuje, že hodnota života je u nás vnímána, dle výsledků, jinak než třeba v Rakousku (poměr zemřelých je o třetinu nižší než u nás) či v Německu, kde je dokonce třetinový. V obou těchto zemích (a nejen tam) byla zjevná snaha šíření nákazy zbrzdit, a zejména proto, umíralo méně lidí.

Tento přístup a nepříliš velké znepokojení nad ztrátou tisíců životů pak ukazuje na naprostou absurditu intenzity jiného „boje” prakticky stejné vlády, ve kterém šlo politikům údajně také o ochranu zdraví a bezpečnosti. V době migrační krize jsme byli svědky zcela nesmiřitelného odporu k tomu, aby u nás skončil, byť jediný, našimi úřady prověřený uprchlík. Tento odpor se totiž také tvářil jako ochrana životů, které by migrant/terorista u nás ohrozil.

Notně rozdílný přístup v Německu, Rakousku a u nás je pro mne překvapením, neb s těmito zeměmi sdílíme nejen „geografii“, ale do značné míry dějiny a kulturu. Mám proto zato, že jsme v tomto ohledu zcela selhali, neb i my bychom situaci rádi „zvládali jako Německo“. A je překvapivé, jak jsme se s tímto selháním smířili. A to dokonce do míry, že o něm ani raději nemluvíme. Obávám se ale, že pro řadu lidí se to promítne do pohledu na náš stát, neb proč podporovat nebo mít rád stát, který ve vážné situaci selhává.

Další ze „sporných témat“ je ještě obecnější. V textu jsem totiž projevil názor, že po roce 1989 jsme chtěli společnost „s vyšší osobní odpovědností, solidaritou, ohleduplností a spoluprací“.

Samozřejmě, nechtěl jsem vůbec říci, že jsme nebojovali „za svobodu“ (jeden bývalý kolega mi připomněl, že jsme bojovali „za svobodu a prostor pro všechny“), která tolik v komunistické mizerii chyběla. Ale chyběla tam i skutečná odpovědnost či solidarita, která umožnila tamní perzekuci vytipovaných odpůrců režimu za nezájmu většiny ostatních.

Zdá se mi, že jsem vlastně nechtě tímto vyprovokoval další diskusi o tom, jakou svobodu chceme (což asi nebyla otázka na listopad 89, kdy jsme hlavně chtěli změnu). Zda tedy svobodu, která umožní jezdit po silnici, jak kdo uzná za vhodné, na svůj pozemek si postavit to, pro co se rozhodnu a v pandemii si dělat to, co chci, a nebo svobodu, která bude více kooperativní a bude brát větší ohled na svobodu těch ostatních.

Na Facebooku čtu hodně připomínek o tom, že pandemii vyřešíme třeba tím, že ochráníme 1 % ohrožených a na svou svobodu si necháme sahat jen málo (zřejmě tím, že „ohrožené“ na rok zavřeme do samotek či do izolovaných ubytoven, kde zemřou na stres, smutek nebo osamění) či o tom, že podnikatelé mají právo na to, aby omezení nebyla příliš silná, neb jinak přijdou o svůj podnik. Oboje s odkazem na zachování svobody.

A to možná právě ten konflikt mezi pojetím svobod ukazuje. A zdá se mi, že ti, co o tom, jak naše společnost pandemii zvládne – neb stanovení pravidel je důležitá část této snahy – stále lavírují nad tím, jak moc těmto hlasům naslouchat.

Díky tomu se zdá, že není náhodou, že naše pandemická cesta vede přes výrazně více mrtvých a viditelně více chaosu. Navíc, díky špatné ekonomické „protipolitice“, jež mimochodem díky nedostatečné podpoře postižených firem spoluvytváří odpor části podnikatelů proti restrikcím, povede, jak věřím, i k citelnějším ekonomickým ztrátám.