Navalnyj, paláce v Rusku a Putin
Ruský opoziční předák Alexej Navalnyj a jeho Fond boje s korupcí zveřejnili výsledky pátrání, které se týkalo luxusního paláce na pobřeží Černého moře, který dle jejich vyšetřování patří Vladimiru Putinovi. Tato kauza jasně dokumentuje, o čem je Putinovo Rusko.
Země, s obrovskými nerostnými zdroji, se schopností v minulosti konkurovat světu v pokročilé technice (vojenské či kosmické) a i nyní disponující kvalitními vědci, kteří by zřejmě byli sto vyvinout „ve světové rychlosti“ vakcínu proti pandemii Covid-19, se dnes utápí v hluboké krizi, za kterou nese odpovědnost president Vladimír Putin.
Pohled na data je jasný. Od roku 2008 se prakticky zastavil růst tamní ekonomiky – HDP na hlavu v paritě kupní síly bylo tehdy 25 000 dolarů a poslední číslo je 27 000 (což představuje růst ve výši méně než 1 % za rok, tedy mírně přes polovinu našeho, ne moc slavného růstu). Rusko je země, jejíž ekonomika se před lety označovala jako „benzínová pumpa“, a která i dnes realizuje víc než 1/2 vývozu ropnými produkty, a spolu s dalšími nerostnými surovinami a nízko opracovanými výrobky, přesáhne tento vývozní podíl 3/4.
Rusko je v současné době zemí s nepřestavitelnou korupcí, propojením ekonomických a politických elit, které se snaží svou pozici tvrdě udržet pomocí, více či méně, razantního omezování nejen demokratických principů, ale i občanských svobod. Zemí, jejíž státní instituce sahají k vraždám (a to dokonce pomocí zakázaných chemických zbraní) jako k odplatě či zastrašení odpůrců.
Není pochyb, že obrovský areál, který Alexej Navalnyj detailně zdokumentoval, je svou povahou spojený s někým, kdo má neomezené zdroje a do své ochrany zapojuje mimo jiné i státní instituce. Souvislost s presidentem Putinem je více než jasná (tedy pokud on nedisponuje sídlem ještě honosnějším, utajeným tak, že ho pan Navalnyj neobjevil).
Kromě zděšení, nad neuvěřitelnou arogancí (a nevkusem), pohled na něj vede k velmi jednoduché otázce – kde se na takovéto monstrum vzaly peníze? Alexej Navalnyj má jasnou odpověď – ve státem ovládaných firmách (zřejmě s přispěním „soukromníků“, kterým se to „vyplatilo“, či kteří musí). Je pravděpodobné, že i při zřejmě velmi omezené transparenci ruského rozpočtu, by taková velká položka neprošla bez povšimnutí, navíc by poté jmenovaný palác „patřil“ státu, což zjevně není přání těch, kteří plán vytvořili (i když hranici mezi majetkem presidenta a jeho blízkých, a majetkem státu, zřejmě dnes není snadné v Rusku odlišit).
Odhady hovoří i o ceně sídla, jedná se o částku nad 1 miliardu euro. A lze očekávat, že i náklady na roční provoz budou v řádu stovky milionů ročně. Tyto peníze se zřejmě budou „ztrácet“ ze zisků státních či soukromých, s Putiným režimem spojených, firem. Sníží tak prostředky, které by mohly být určeny třeba na mzdy lidí, které se poté zdaní a financují státní rozpočet, a to včetně zdravotnictví či důchodů. Anebo nebudou využity na investice, které zoufale zastaralá ruská ekonomika nutně potřebuje.
Jistě, leckdo si řekne, že jde jen o „malé“ peníze (ve výši 7 euro na každého obyvatele Ruska) za které „silný muž v čele Rusi“ stojí. Problémem je, že toto obludně opulentní sídlo je zjevně pouze vrcholek ledovce. Věřím, že proporčně ke svému postavení zřejmě tisíce dalších členů Putinovy vládnoucí elity dělají totéž, co jejich vůdce, s nímž je jejich osud pevně spojený. A to opět na úkor firem, investic, daní a platů těch, co v Rusku pracují. Z jednotek eur se tak stávají desítky, z desítek stovky či tisíce. A na konci je chudoba a zaostalé Rusko.
Nejen, že jde o peníze ukradené (což už je dostatečný zločin od režimu, který to toleruje), ale peníze zjevně většinou směřují, stejně jako v tomto případě, do investic zcela neproduktivních, které nepřináší žádné výnosy pro stát, pouze další náklady. Jistá část těchto peněz končí (pro ty bohatší) také v luxusních sídlech v Londýně či třeba New Yorku, v případě těch méně bohatých také v luxusních nemovitostech třeba v Praze či Karlových Varech (což poškozuje společnosti těchto zemí, a dělá radost jen developerům nebo realitním makléřům).
Korupce a vznik vládně-ekonomické oligarchie je proto nesmírně drahá věc. Omezuje totiž rozvoj ekonomiky, snižuje mzdy lidí a zhoršuje kvalitu státních služeb. Peníze, které tímto způsobem mizí, nebo jsou investovány do zcela neproduktivních výdajů, budou vždy jinde chybět. Mimochodem tento princip, i když v menší míře, platí i pro naši zemi a její okolí.
Ovšem rozsah, v jakém se to děje v Rusku, efektivně vylučuje, aby se tato země kdy „postavila na nohy“. Důsledkem je pokračující exodus vzdělaných lidí, kteří by jinak pomáhali zemi pozvednout, a který zhoršuje již tak velmi špatnou demografickou situaci.
Jak ukazují poslední dny, režim se dostává do stavu, kdy bude stále více muset sahat k represi. A je i naší odpovědností, jak daleko tento stav dojde. Hledat jednotný hlas ve vztahu k Putinově Rusku nebylo a kupodivu ani teď není snadné. S přechodem k jasně kritickému tónu, který by vedl k viditelnější reakci, mají problém nejen „tradiční přátelé Ruska“, jako třeba český president, ale i lidé, kteří jen a pouze sledují své krátkodobé ekonomické zájmy (např.: v Německu velmi četní zastánci dokončení Nordstreamu 2).
Jedna věc je ale zcela jasná. Ti, kteří podporují, nebo aspoň tolerují režim presidenta Putina, poškozují desítky milionů Rusů. A navíc k tomu dělají svět nebezpečnější. Lidé, kteří si za ukradené peníze staví rezidence, jako je ta panem Alexejem Navalným zdokumentovaná, nebo jiným způsobem využívají ukradené peníze, mají ve hře opravdu hodně. A tak se nezastaví, spolu se svým partnerem, tohoto času ruským presidentem, před ničím.
Země, s obrovskými nerostnými zdroji, se schopností v minulosti konkurovat světu v pokročilé technice (vojenské či kosmické) a i nyní disponující kvalitními vědci, kteří by zřejmě byli sto vyvinout „ve světové rychlosti“ vakcínu proti pandemii Covid-19, se dnes utápí v hluboké krizi, za kterou nese odpovědnost president Vladimír Putin.
Pohled na data je jasný. Od roku 2008 se prakticky zastavil růst tamní ekonomiky – HDP na hlavu v paritě kupní síly bylo tehdy 25 000 dolarů a poslední číslo je 27 000 (což představuje růst ve výši méně než 1 % za rok, tedy mírně přes polovinu našeho, ne moc slavného růstu). Rusko je země, jejíž ekonomika se před lety označovala jako „benzínová pumpa“, a která i dnes realizuje víc než 1/2 vývozu ropnými produkty, a spolu s dalšími nerostnými surovinami a nízko opracovanými výrobky, přesáhne tento vývozní podíl 3/4.
Rusko je v současné době zemí s nepřestavitelnou korupcí, propojením ekonomických a politických elit, které se snaží svou pozici tvrdě udržet pomocí, více či méně, razantního omezování nejen demokratických principů, ale i občanských svobod. Zemí, jejíž státní instituce sahají k vraždám (a to dokonce pomocí zakázaných chemických zbraní) jako k odplatě či zastrašení odpůrců.
Není pochyb, že obrovský areál, který Alexej Navalnyj detailně zdokumentoval, je svou povahou spojený s někým, kdo má neomezené zdroje a do své ochrany zapojuje mimo jiné i státní instituce. Souvislost s presidentem Putinem je více než jasná (tedy pokud on nedisponuje sídlem ještě honosnějším, utajeným tak, že ho pan Navalnyj neobjevil).
Kromě zděšení, nad neuvěřitelnou arogancí (a nevkusem), pohled na něj vede k velmi jednoduché otázce – kde se na takovéto monstrum vzaly peníze? Alexej Navalnyj má jasnou odpověď – ve státem ovládaných firmách (zřejmě s přispěním „soukromníků“, kterým se to „vyplatilo“, či kteří musí). Je pravděpodobné, že i při zřejmě velmi omezené transparenci ruského rozpočtu, by taková velká položka neprošla bez povšimnutí, navíc by poté jmenovaný palác „patřil“ státu, což zjevně není přání těch, kteří plán vytvořili (i když hranici mezi majetkem presidenta a jeho blízkých, a majetkem státu, zřejmě dnes není snadné v Rusku odlišit).
Odhady hovoří i o ceně sídla, jedná se o částku nad 1 miliardu euro. A lze očekávat, že i náklady na roční provoz budou v řádu stovky milionů ročně. Tyto peníze se zřejmě budou „ztrácet“ ze zisků státních či soukromých, s Putiným režimem spojených, firem. Sníží tak prostředky, které by mohly být určeny třeba na mzdy lidí, které se poté zdaní a financují státní rozpočet, a to včetně zdravotnictví či důchodů. Anebo nebudou využity na investice, které zoufale zastaralá ruská ekonomika nutně potřebuje.
Jistě, leckdo si řekne, že jde jen o „malé“ peníze (ve výši 7 euro na každého obyvatele Ruska) za které „silný muž v čele Rusi“ stojí. Problémem je, že toto obludně opulentní sídlo je zjevně pouze vrcholek ledovce. Věřím, že proporčně ke svému postavení zřejmě tisíce dalších členů Putinovy vládnoucí elity dělají totéž, co jejich vůdce, s nímž je jejich osud pevně spojený. A to opět na úkor firem, investic, daní a platů těch, co v Rusku pracují. Z jednotek eur se tak stávají desítky, z desítek stovky či tisíce. A na konci je chudoba a zaostalé Rusko.
Nejen, že jde o peníze ukradené (což už je dostatečný zločin od režimu, který to toleruje), ale peníze zjevně většinou směřují, stejně jako v tomto případě, do investic zcela neproduktivních, které nepřináší žádné výnosy pro stát, pouze další náklady. Jistá část těchto peněz končí (pro ty bohatší) také v luxusních sídlech v Londýně či třeba New Yorku, v případě těch méně bohatých také v luxusních nemovitostech třeba v Praze či Karlových Varech (což poškozuje společnosti těchto zemí, a dělá radost jen developerům nebo realitním makléřům).
Korupce a vznik vládně-ekonomické oligarchie je proto nesmírně drahá věc. Omezuje totiž rozvoj ekonomiky, snižuje mzdy lidí a zhoršuje kvalitu státních služeb. Peníze, které tímto způsobem mizí, nebo jsou investovány do zcela neproduktivních výdajů, budou vždy jinde chybět. Mimochodem tento princip, i když v menší míře, platí i pro naši zemi a její okolí.
Ovšem rozsah, v jakém se to děje v Rusku, efektivně vylučuje, aby se tato země kdy „postavila na nohy“. Důsledkem je pokračující exodus vzdělaných lidí, kteří by jinak pomáhali zemi pozvednout, a který zhoršuje již tak velmi špatnou demografickou situaci.
Jak ukazují poslední dny, režim se dostává do stavu, kdy bude stále více muset sahat k represi. A je i naší odpovědností, jak daleko tento stav dojde. Hledat jednotný hlas ve vztahu k Putinově Rusku nebylo a kupodivu ani teď není snadné. S přechodem k jasně kritickému tónu, který by vedl k viditelnější reakci, mají problém nejen „tradiční přátelé Ruska“, jako třeba český president, ale i lidé, kteří jen a pouze sledují své krátkodobé ekonomické zájmy (např.: v Německu velmi četní zastánci dokončení Nordstreamu 2).
Jedna věc je ale zcela jasná. Ti, kteří podporují, nebo aspoň tolerují režim presidenta Putina, poškozují desítky milionů Rusů. A navíc k tomu dělají svět nebezpečnější. Lidé, kteří si za ukradené peníze staví rezidence, jako je ta panem Alexejem Navalným zdokumentovaná, nebo jiným způsobem využívají ukradené peníze, mají ve hře opravdu hodně. A tak se nezastaví, spolu se svým partnerem, tohoto času ruským presidentem, před ničím.