Zdá se mi, že diskuse o tom, jak naše země sníží hrozivý strukturální deficit státního rozpočtu, uvázla na mrtvém bodě. Zdá se to logické. Vždyť nedaleko od nás probíhá válka a zuří energetická krize. Zdá se, že snižování deficitu musí počkat.

Tato zdánlivě jasná logika nás může přijít draho. Ano, naše země, s poměrně nízkým, leč zřejmě postupně rostoucím dluhem, si možná může dovolit jednorázové „válečné“ a „energetické“ výdaje (pokud na ně za dobrých podmínek získáme zdroje). Ale těžko si můžeme dovolit uváznout na vysokém strukturálním (což znamená zjednodušeně řečeno trvalém) deficitu. A ten je dnes zřejmě nad 4 % HDP, tedy zhruba 3 % HDP (cca. 200 miliard) nad tím, co je (mimo jiné dle unijních pravidel) pro nás považováno za přijatelné.

Nejsem fanda do zvyšování daní. Zejména těch, které nejvíce dusí ekonomickou aktivitu (daň z práce), ale znepokojuje mne, že proponenti toho, že schodek snížíme bez toho, aniž by bylo třeba zvýšit příjmy státu, o tom, jak to udělat, vytrvale mlčí.

Minulý týden jsem o tom (na Čro Plus), jak na to, měl diskutovat s expertem ODS, panem Skopečkem. Ten se ale nakonec omluvil, stejně jako další pozvaný představitel jeho strany. A tak jsem skončil na velmi abstraktní, spíše filozofické diskusi s panem Kohoutem, která postrádala jakékoliv konkrétní návrhy a dokonce (z jeho strany), jakákoliv čísla. Diskusi, kterou lze vést při deficitu 10, 100 či 1000 miliard, ale která nás potřebnému zlepšení rozpočtu o cca 200 miliard nepřiblíží ani o píď.

Rizikem není zatím stále poměrně abstraktní růst averze k riziku na finančních trzích, který zřejmě stojí za málo proinflačním chováním koruny (které by vysoké úroky měly dodat větší sílu). Rizika jsou totiž již velmi konkrétní. Neměli bychom podcenit, jak moc se do hospodaření státu promítnou vyšší úroky na státní dluh. Náš stát byl zvyklý si dlouhá léta půjčovat za symbolické úroky. Před půl rokem byla již celá výnosový křivka státních dluhopisů nad 3 % a dnes jsou úroky mezi 6 měsíci a 20 lety mezi 7 % a 4,5 %.

Navíc, k mému překvapení jsem zjistil, že kvůli zkrácení průměrné splatnosti státního dluhu jsme jednou ze zemí, která bude růstem úroků nejrychleji poznamenána.

Snižování schodku tedy nemůže „počkat“. A pokud ti, co tvrdí, že to lze zvládnout, toliko na straně výdajů nepřijdou s jasným, věrohodným plánem, musí se chybějící desítky miliard hledat i na straně příjmů.

Osobně jsem přesvědčen, že jedno z hlavních deviz dobré politiky je vysoká míra odpovědnosti. Ve jménu nezvýšení daní konzervovat vysoké státní deficity a odkládat problém do budoucna, je podle mne opakem odpovědnosti.