Při rozhodování státu o zavedení česko-unijní „windfall tax“ (WFT) bylo málo, pokud vůbec, řečeno, jak se do konkurenceschopnosti českých firem promítne to, že jejich zdanění mimořádnou daní bude pravděpodobně odlišné od dopadu na firmy z jiných unijních zemí. Porovnání modelových situací přitom nevyžaduje nic víc než excelovskou tabulku, která odhalí zajímavé skutečnosti.


Jako ilustrativní případ jsem zvolil porovnání situace našich firem (standardní daň pro firemní zisky je 19 %) s příkladem hypotetické země se sazbou 25 % (což odpovídá třeba dani v Rakousku, kde má řada našich firem centrály a je to nedaleko od průměru této daně v EU).

Vzhledem k tomu, že (závazné) rozhodnutí EU stanoví, že sazba solidární daně je nejméně 33%, propočetl jsem varianty nastavení této daně u nás v minimální výši (33%), ve výši navržené českým ministerstvem financí (60%) a sazbou „mezi“ (45%). K určení dopadů na efektivní zdanění je přitom třeba testovat různé úrovně výše nadměrného zisku daněného sazbou WFT (zisku, který přesahuje průměrný zisk v letech 2018 až 2021 navýšený o pětinu). Neb to určuje, jak efektivní (celkovou) sazbou bude celý zisk daněn.

Je samozřejmé, že pokud by naše země zvolila stejnou sazbu jako země referenční, daňová výhoda ve prospěch našich firem se nezmění. Otázkou tedy je, jak se situace změní, pokud by země referenční zvolila sazbu 33 % a ČR zavedla sazbu 60 %. Při velmi nízkém podílu „nadměrného zisku“ na celkovém zisku (20 %) by česká firma stále platila nižší celkovou daňovou sazbu (o 1 %). Při podílu nadměrného zisku 1/3 by již platila o 3 % vyšší sazbu, zatímco v případě polovičního podílu nadměrného zisku na zisku by již platila sazbu o 8 % vyšší. Pokud by naše sazba byla „jen“ 45% a referenční země se držela sazby minimální, české firmy by stále udržely nižší efektivní daňovou sazbu u prvních dvou příkladů (o 4 % resp. o 2 %), v případě nejvyššího uvažovaného zisku by sazba byla stejná.

Lze to shrnout tak, že ve vztahu k zemím s mírně vyšší „standardní“ daňovou sazbou než je ta česká, nepředstavuje o něco vyšší nastavení WFT sazby motivaci k převodu zisku, s výjimkou firem, jejichž mimořádný zisk bude v porovnání se ziskem průměrným velmi vysoký a rozdíl v sazbě WFT bude velký. Pokud vzniknou situace, kdy měly některé firmy v referenčním období velmi nízký zisk, tak i při nižší sazbě WFT daně než 60% bude výše jejich efektivního zdanění vysoká. Rozdíl v efektivní sazbě v neprospěch českých firem se samozřejmě zvýší, pokud budeme porovnávat naši situaci se zdaněním firmy v zemi s nižší standardní sazbou daně z firemních zisků v kombinaci s nižší sazbou daně WFT.

Případy, kdy budou mít firmy silnou motivaci zisky ukrývat nebo převádět, jsou tedy určené jak rozdílem daňových sazeb, tak podílem zisku daněného solidární sazbou k zisku celkovému.

Mnohem větší problém představuje druhá odlišnost v návrhu českého WFT. Ta vznikne, když české firmy budou subjektem „české“ WFT daně, zatímco zahraniční firmy ne. K tomu dojde i v případě, kdy firma bude subjektem „česko-evropské daně“ i v době, kdy unijní daň již bude ukončena (unijní daň zatím platí jen pro rok 2022 a/nebo 2023, zatímco daň česká má platit pro roky 2023-2025) a samozřejmě tehdy, když český návrh daň rozšíří tam, kam unijní nezasahuje (referenční země svou daň pro tyto firmy nezavede).

Výsledkem porovnání, dokonce při nastavení sazby české daně WFT na 33 % je, že i při malém nadměrném zisku (20 %) se daňová výhoda domácí firmy změní v nevýhodu, ač malou (efektivní sazba o 1 % vyšší). Při podílu nadměrného zisku 1/3 jde již o 5 % a u polovičního podílu je česká efektivní daňová sazba o 11% vyšší než ta v referenční zemi (u které opět uvažuji sazbu daně pro firemní zisky 25%). Pokud by sazba domácí WFT byla 60%, jak je navrženo, dosahuje rozdíl efektivní sazby, dle rozsahu nadměrného zisku, dokonce 6% až 24%, nejvíce samozřejmě při 50% podílu nadměrného zisku.

Zejména při vysoké domácí sazbě WFT a vysokém podílu jí daněného zisku je tedy rozdíl v efektivní daňové sazbě tak vysoký, že by pravděpodobně vedl, kde to lze, k odvodu zisku z ČR do referenční země. Zveřejněné rozhodnutí majitele skupiny firem EPH tak není překvapivé z hlediska obsahu, ale jen z hlediska otevřenosti, s jakou jej komunikuje.

Kdyby bylo cílem nastavení české WFT ponechat tuto daň i v situaci, kdy ji jiné země neuplatní či nezavedou WFT na širší spektrum firem, a zároveň budeme mít snahu snížit riziko odlivu zisků, je třeba sazbu daně snížit ještě podstatně pod 33%. Chybějící příjmy, které zřejmě autoři návrhu očekávají od úzkého spektra firem postižených českou WFT, by v tomto scénáři bylo možno nahradit rozšířením daně s nízkou sazbou, třeba na všechny firmy mimo malé a střední podniky.

Další riziko eroze báze WFT je tzv. „front loading“ zisků, který umožní rozhodnutí ČR neuplatnit daň pro rok 2022 (ačkoliv to nařízení EU umožňuje). Toto by mohlo být možné kombinací přesunu realizovatelných zisků z roku 2023 do roku 2022 či přenesení daňových nákladů, kde to lze, z roku 2022 do roku 2023. Obdobně, bude na konci platnosti WFT snaha firem přenést vykázání zisků z posledního roku uplatnění WFT do roku, kdy již nebude uplatněna.

Toto riziko vychází z individuální účetní situace firmy a není možné ho v obecné rovině kvantifikovat. Eliminovat ho lze jen velmi obtížně detailním dohledem daňové autority nad vykázanými zisky (názor na efektivitu tohoto postupu u nás nechám na čtenáři). Teoreticky může platit, že nižší sazba WFT snižuje tato rizika, ale zdá se být pravděpodobné, že vidí-li firmy možnosti bezpečného odsunutí zisku vpřed či zpět, nebudou zřejmě nad tím, při uvažovaných sazbách daně, příliš váhat.

Kapitola sama o sobě je skutečnost, že u některých firem (větších výrobců elektřiny) se zřejmě sejde citelný odvod z prodejní ceny elektřiny (v návrhu EU vše nad 180 euro, u nás chce MPO využít možnosti nastavit různé sazby dle různých typů výroby, a navíc neuplatnit odvod jen na 6 měsíců, jak určuje nařízení EU, ale na rok ) s WFT. Dojde k k situaci, kdy nejprve bude zisk firmy snížen odvodem z ceny, a poté, pokud bude i tak „nadměrný“, bude podruhé snížen WFT (zde českou, neb tyto firmy evropská daň nezahrnuje). Výsledek může být efektivní danění velmi vysokou sazbou, která odvede z firmy vysoký podíl zisku (který může i tak být vysoký, ale může třeba kompenzovat minulé období velmi nízkých zisků způsobených extrémně nízkou cenou energií).

Zdanění řady českých firem bude často velmi citelné a viditelně vyšší, než bude v jiných zemích (budou-li se nařízení EU držet více). Jakkoliv lze na myšlence „zisk před touto daní někam uklidit“ najít eticky sporné části (neb nejednou v minulosti stát firmám v těžkých dobách pomohl a lze namítnou, že dnes by to mělo být opačně), dopustí-li se stát velkého konkurenčního znevýhodnění českých podniků, není to dobrý stav. O část výnosu tím přijde (zisk uklizený mimo dosah daně) a jindy zase znevýhodní naše firmy proti konkurenci (neb budou mít méně zisku pro svůj rozvoj).
Bylo by užitečné vědět, zda a jak ministerstvo financí tato rizika kvantifikuje a na základě jaké analýzy došlo ke svému návrhu. Bohužel, žádné informace o tom nejsou dostupné.