Energeticky efektivní budovy pomohou chránit nejen planetu, ale také peněženky občanů
Diskuse o Parlamentním návrhu na zvýšení efektivity budov se u nás svezla k typické české "bramboračce". A velmi silnými výrazy se nešetří. Takže, jen pro vyjasnění:
1. Jde pouze o pozici Parlamentu pro jednání s Radou. Další měsíce budou v duchu hledání shody. Mimochodem, nejde o nový právní předpis, ale úpravu nebo, chcete-li přepracování stávající směrnice z roku 2002. Postupně totiž požadavky na efektivitu budov rostou, a to ku jednoznačnému prospěchu těch, co v nich bydlí.
2. Nejde o "úkolování lidí", natož pak odebírání domů. Je to úkol pro jednotlivé členské země, aby nastavily politiky zajišťující úspory. Pochybuji, že se některý ze států vydá cestou příkazů namísto motivací a podpor (což mimochodem obsahuje i samotný diskutovaný text, a to zejména v případě ekonomicky slabších lidí).
3. Každá země si svůj plán včetně využití velkého množství vyjímek, určí sama.
4. Země jako Česká republika mají v dispozici obrovské množství unijních peněz. Odhaduji, že by u nás mohlo jít tímto směrem možná až 1 000 miliard korun do konce dekády. (mimochodem, to odpovídá sumě přes 23kč tisíc na každou českou domácností)
5. Překvapuje mě, že pár měsíců po tom, co tolik lidí zle doplatilo na velkou energetickou náročnost svých obydlí, je tak intenzivně zpochybňován záměr dovést státy k tomu, aby lidem pomohly tento stav změnit.
6. Existovala přímočařejší cesta, jak se ke snížení závislosti Evropy na dovozu energie a splnění klimatickych cílů dostat. Ta stála na tom, že země přijmou závazné cíle, jak energeticky účinnější budovy zajistí - které pak ale taky opravdu dodrží. Bohužel, v dnešní EU existuje velký odpor proti takovéto cestě, a tak cíle pro jednotlivé země nejsou pevně dané. Místo toho se zvolila cesta k dosažení vyšší energetické účinnosti budov přes "menu" opatření vycházející z unijní legislativy. Protože pokud by si každá země mohla volně zvolit menu své, vedlo by to jednak k roztříštěnosti postupů a jednak by se také mohlo stát, že by některé země nepodnikly nic. Nebo jenom velmi málo. Mimochodem, obvykle ti, co jsou nejvíce proti jasným cílům pro členské státy, jsou pak těmi, které nejvíce pohoršuje vznik náhradních “měkčích” regulací jako je tato.
7. Bez podstatného snížení spotřeby energie v budovách, které je, věřte mi, dosažitelné (budu o tom brzy psát), není možné za rozumné náklady snížit spotřebu energie a dostat se k již určeným cílům. Toto je totiž důležitá část mozaiky. Jako vždy, od silných kritiků nepřichází žádný alternativní scénář, jak se ke konkrétním věcem dobrat.
8. Pokud tedy ovšem nemají zato, že na ochranu planety má svět, Unie a naše země (neb vše je spojeno) rezignovat. V takovém případě bych byl rád, kdyby to probrali se svými dětmi.
1. Jde pouze o pozici Parlamentu pro jednání s Radou. Další měsíce budou v duchu hledání shody. Mimochodem, nejde o nový právní předpis, ale úpravu nebo, chcete-li přepracování stávající směrnice z roku 2002. Postupně totiž požadavky na efektivitu budov rostou, a to ku jednoznačnému prospěchu těch, co v nich bydlí.
2. Nejde o "úkolování lidí", natož pak odebírání domů. Je to úkol pro jednotlivé členské země, aby nastavily politiky zajišťující úspory. Pochybuji, že se některý ze států vydá cestou příkazů namísto motivací a podpor (což mimochodem obsahuje i samotný diskutovaný text, a to zejména v případě ekonomicky slabších lidí).
3. Každá země si svůj plán včetně využití velkého množství vyjímek, určí sama.
4. Země jako Česká republika mají v dispozici obrovské množství unijních peněz. Odhaduji, že by u nás mohlo jít tímto směrem možná až 1 000 miliard korun do konce dekády. (mimochodem, to odpovídá sumě přes 23kč tisíc na každou českou domácností)
5. Překvapuje mě, že pár měsíců po tom, co tolik lidí zle doplatilo na velkou energetickou náročnost svých obydlí, je tak intenzivně zpochybňován záměr dovést státy k tomu, aby lidem pomohly tento stav změnit.
6. Existovala přímočařejší cesta, jak se ke snížení závislosti Evropy na dovozu energie a splnění klimatickych cílů dostat. Ta stála na tom, že země přijmou závazné cíle, jak energeticky účinnější budovy zajistí - které pak ale taky opravdu dodrží. Bohužel, v dnešní EU existuje velký odpor proti takovéto cestě, a tak cíle pro jednotlivé země nejsou pevně dané. Místo toho se zvolila cesta k dosažení vyšší energetické účinnosti budov přes "menu" opatření vycházející z unijní legislativy. Protože pokud by si každá země mohla volně zvolit menu své, vedlo by to jednak k roztříštěnosti postupů a jednak by se také mohlo stát, že by některé země nepodnikly nic. Nebo jenom velmi málo. Mimochodem, obvykle ti, co jsou nejvíce proti jasným cílům pro členské státy, jsou pak těmi, které nejvíce pohoršuje vznik náhradních “měkčích” regulací jako je tato.
7. Bez podstatného snížení spotřeby energie v budovách, které je, věřte mi, dosažitelné (budu o tom brzy psát), není možné za rozumné náklady snížit spotřebu energie a dostat se k již určeným cílům. Toto je totiž důležitá část mozaiky. Jako vždy, od silných kritiků nepřichází žádný alternativní scénář, jak se ke konkrétním věcem dobrat.
8. Pokud tedy ovšem nemají zato, že na ochranu planety má svět, Unie a naše země (neb vše je spojeno) rezignovat. V takovém případě bych byl rád, kdyby to probrali se svými dětmi.