Pro generaci mých rodičů, narozenou v průběhu 50. let, se stal „Západ“ bájným místem i součástí řady manter, z nichž mnohé se tu a tam přeříkávají dodnes.
Pro většinu Evropanů, včetně jejích politických a intelektuálních elit, byla ruská invaze na Ukrajinu naprosto nečekaným překvapením, z něhož se ještě stále mnozí nemůžou vzpamatovat. Ze dne na den se změnila jejich životní perspektiva, rozpadly se zbytky světa, na který byli zvyklí, ze dne na den se vyrýsoval největší geopolitický zlom od konce 2. světové války. A při sledování této stále se rozrůstající války v podstatě v přímém přenosu se jejich podstatné části začalo zdát, že její strůjce Putin musel zešílet, protože soudný člověk by přece něco takového nemohl udělat.
Tajně jsem doufal, že západoevropští krasoduchové, zejména pak německé krasoduchyně, aspoň v této chvíli budou taktně mlčet, nebo dokonce začnou uvažovat o okolním světě přece jen trochu jiným způsobem, ale přepočítal jsem se. Sloupkařka Spiegelu S. Rennefanzová sepsala před několika dni úderný článek, v němž se pohoršuje nad tím, jak špatným příkladem je pro německé muže V. Zelenskyj se svým „toxickým mužstvím“. Mimo jiné jí dělá starosti, aby se teď všichni němečtí muži nezačali ztotožňovat s tímto přežitým ideálem maskulinního hrdiny, volajícího do zbraně.
Zdá se mi, jako kdyby se západní politici za poslední měsíc moc nezmoudřeli. Na ruskou válku proti Ukrajině umí odpovědět jediným způsobem: každou chvíli s velkou pompou uklohní další balík polovičatých sankcí. Jako kdyby jim nepřišlo divné, že hrozba sankcí Putina nezastrašila ani na začátku, ani nepomáhá k ukončení bojů nyní, natožpak aby zajistila odsun ruského vojska z ukrajinského území.