Tato úvaha by se také mohla jmenovat Pravda často není „někde uprostřed“. Tato otřepaná fráze ve většině případů slouží jako zástěrka za neochotu se jakés takés pravdy dobrat.

Zároveň ten, kdo ji pronese, navodí dojem, že díky své moudrosti a povznesenosti volí zlatou střední cestu. Domnívám se, že této fráze bychom se měli obávat nejmíň tak jako prasečí chřipky. Stačí si představit, jakou hodnotu by mělo, kdyby například v r. 1938 nějaký takový slušný a umírněný občan pravil, že na tom, co haleká Hitler o bolševickožidovské nákaze, něco asi bude, ale že němečtí sociální demokraté či mluvčí židovské inteligence také v něčem mají pravdu, a bodře uzavřel vše s tím, že „jak to tak bývá, pravda je někde uprostřed“. Buď jsem ale pohrobek národního socialismu, a potom v mých očích měl pravdu Hitler, anebo nejsem, a pak měli pravdu ti druzí. Ale že by byla uprostřed? A proč by vlastně měla být?

Dobře je povaha podobných zastíracích manévrů vidět na debatě o zločinných režimech. Jako je ten čínský. V ČLR žije zajisté řada sympatických a chytrých lidí, kteří bezesporu zažívají své každodenní radosti a starosti. A kdo tam pojede, (většinou) neuvidí na ulicích krev ani neuslyší nářek mučených vězňů. Ale o tom, že čínský režim je tvrdá diktatura, která kromě toho, že nevybíravými prostředky disciplinuje vlastní obyvatelstvo, také soustředěně usiluje o zlomení nepohodlných národnostních menšin, není nejmenších pochyb. Součástí této disciplinace je nekonečná řada ideologických kampaní, které mají lidem vymýt mozek, a rozdmýchávání nacionalistických vášní. Stejně tak není pochyb o tom, že se tento režim s genocidními rysy pokouší o expanzi do světa a za cíl si klade ustavení nového světového řádu pod svou taktovkou. Sám to všude vytrubuje a jeho rozsáhlé vlivové operace po celé zeměkouli jsou nepřehlédnutelné a dobře zdokumentované.

Nyní tu máme část veřejně činných osob, které čínský režim porůznu vychvalují, chtějí se od něho učit, rády by s ním obchodovali, protože je přece úplně normální a neškodný, a jsou tak celkově celé říčné „propojovat srdce obojího lidu“, a zejména, řekl bych, „peněženky prominentů obou režimů“. To se týká v prvé řadě Hradu a KSČM, ale také velké části ČSSD a ANO, části ODS, a samozřejmě i mnoha dalších hráčů napříč politickým spektrem.

Na druhé straně na podstatu režimu a na jeho zahraniční působení u nás i ve světě velice kriticky upozorňují kolegové z projektu Sinopsis, personálně propojeného s FF UK. Dokumentují rovněž výsledky masivní a diverzifikované vlivové infiltrace českého prostředí aktivitami Jednotné fronty Komunistické strany Číny. Co víc, v podstatě od počátku existence projektu poukazují na vztah mezi obchodními zájmy Home Creditu a pročínským obratem české zahraniční politiky. A protože jejich cílem je informovat veřejnost o bezpečnostních rizicích těchto procesů pro náš stát a pro naši společnost, nemůže být vyznění jejich přehledů a analýz jiné než negativní a alarmující.

Co příznivého totiž napsat o čínské vládnoucí garnituře či o působení jejích exponentů u nás? Představa, že se pro „vyváženost“ za každou zprávu o koncentračních táborech pro Ujgury zařadí překlad čínské poezie či hluboce lidský příběh ze života pand v sečuánské chovné stanici, je absurdní. Kdo se chce pohroužit do hlubin čínské kultury, která je bezpochyby velkolepá, má dnes nepřeberné množství možností. Stačí se pro začátek podívat, kolik překladů z novodobé i staré čínské literatury poskytli za posledních řekněme osmdesát let českému čtenáři čeští sinologové.

Do toho všeho vstoupil web Sinoskop Víta Vojty, mj. Zemanova a Kellnerova tlumočníka a vlastníka poradenské firmy. Ten se měl tvářit jako ona kýžená „střední cesta“. Sám Vojta se bil v prsa, jak je na rozdíl od těch druhých vyvážený, opakoval své formulky o nutnosti „konstruktivních přístupů“. Tu a tam se snažil českému publiku vysvětlit, že je vlastně docela pochopitelné, že čínský režim drží přes milion Ujgurů v koncentračních táborech, tu a tam se snažil zdiskreditovat prodemokratické protesty v Hongkongu. Ale pravda, aby se neřeklo, nějaká ta „konstruktivní“ kritika ČLR taky zazněla. Svůj „soukromý“ „institut“ Vojta nastěhoval do kanceláře v budově Akademie věd ČR a začal používat adresu AV, aby dodal svým aktivitám punc odbornosti.

O tom, kdo Vojtovo tažení proti kritikům čínského režimu v čele se Sinopsis asi platí, se v kuloárech šuškalo dlouho, ač se Vojta dušoval, že prostředky má výhradně ze svého podnikání. I o tom, kdo asi byl onen tajemný dárce v crowdfundingové kampani, který na poslední chvíli přihodil velmi tučnou sumičku, aby nevyzněla do ztracena. Všechno to samozřejmě zůstávalo v rovině dohadů. Teď ovšem vidíme pozadí celého tohoto dění černé na bílém, a navíc v obludném detailu. „Konstruktivnost“ a „vyváženost“ Sinoskopu byla v prvé řadě marketingovým produktem, kterou na klíč dodala Home Creditu společnost C & B Consulting. Produktem, který měl za cenu dalšího ohrožení bezpečnosti naší země a obětování zájmů občanů tohoto státu podpořit pohádkově lukrativní podnikání Kellnerovy společnosti v ČLR.

Jedno z poučení, které z toho plyne, zní jednoduše: pravda není vždy „někde uprostřed“ a „vyvážený přístup“ k diktaturám je eticky poměrně ošemetná záležitost. Docela často totiž jsou věci tak špatné, jak vypadají. Tak špatné, jak tvrdí kritici, tito „škarohlídi“, co všude vidí jen samé spiknutí, jak národu nedávno otcovsky sdělil za PPF Vladimír Mlynář.