Nakladatelství Karolinum čerstvě pořídilo nové vydání monumentálního čtyřsvazkového díla Františka Šmahela Husitská revoluce.

O husitství máme po ruce díkybohu nepřebernou řadu dobrých studií a nemálo výtečných přehledových prací, a to i z nejnovější doby – většina z nás zajisté zaznamenala velký celospolečenský úspěch Jana Žižky z pera Petra Čorneje, v návaznosti na který poté vyšly i jeho další znamenité práce určené pro širší vzdělanou veřejnost, jako jsou Husitství a husité či Stíny a světla husitství. Husitská revoluce však patří k úhelným kamenům našeho bádání o husitství, stala se svého druhu dílem kanonickým. Právě proto by měla podle mého soudu měla být povinnou četbou přinejmenším pro ty, kteří se k otázkám husitství veřejně vyjadřují, i pro ty, které o něm vyučují v rámci hodin dějepisu naši mládež.

Této epoše je nutno věnovat obzvláštní pozornost, protože jak víme, jedná se o jedno z klíčových období našich dějin, a zároveň jeho reflexe tvoří zcela zásadní složku novodobého pojetí češství, ať už v jakékoli poloze. O to míň by mělo být snesitelné o něm vynášet hodnotící soudy a velkohubé historickofilozofické proklamace bez důkladné znalosti věci – mělo být, ale není. Postupná degradace debaty o husitství dnes nakonec vyústila v tragický stav, kdy jedinou takřka všeobecně sdílenou představou našeho obyvatelstva, včetně velké části učitelstva přinejmenším základních škol, o české reformaci je prostoduchá teze, že „husité ničili památky“.

V r. 1993 napsal prof. Alexandr Stich, jeden z našich největších bohemistů, v jiných souvislostech, odstavec, který je relevantní bohužel i dnes, konkrétně i v obecnější rovině:

Přichází dnes do módy a patří v pražských lepších kruzích k dobrému tónu ohrnovat nos nad Husem, husitstvím a zvláště táborstvím (stejně jako před sto lety se neslušelo říct v lepší společnosti něco dobrého o nepomucenském kultu, aniž by se dotyčný znemožnil jakožto klerikál, ultramontán a zpátečník). Obojí má hodnotu stejnou, to jest nulovou, a svědčí to o neochotě a neschopnosti vzít na sebe celý historický úděl jakožto výchozí fakt, vyrovnat se s ním právě v jeho historicitě i hodnotové obsažnosti, a z toho pak vyjít ve vlastní aktivitě. To neznamená přikyvovat v minulosti všemu, co se stalo, nýbrž vytáhnout z toho vše živé, plodné, tvořivé. Ono antinepomucenství bylo součástí proudu, který nám na desetiletí uzavíral hodnoty českého 17. a 18. století, a byly tam, a velké, stejně jako tam byly tíživé a dusivé stíny. Dnešní módní antihusovství a antihusitství nám i generaci další může uzavřít velké hodnoty české reformace. (LtN 29/7, Váš je Hus, i Nepomuk, i Cyril)

Zůstaneme-li však na oné rovině konkrétnější, Které to jsou ty hodnoty husitství, o nichž je zde řeč? Od druhé poloviny 19. století o tom byly napsány tisíce a tisíce stránek, ale možná neuškodí si nejdůležitější z nich připomenout, abychom věděli, o co se často kolikrát přímo programově připravujeme.
V prvé řadě husitství představovalo první evropskou reformaci, sto let před Lutherem, který Husa uznával jako svého druhu svého předchůdce. Do té doby nevídaným, v podstatě pro nikoho předtím nepředstavitelným výsledkem, za který české země zaplatily krvavou cenu, bylo první legální dvojvěří v Evropě, pod tíhou okolností zbraněmi vybojovaná a právně zajištěná náboženská tolerance v rámci jedné země, a tím první krůček k tomu, co bychom dnes nazvali svobodou vyznání. Vzhledem k nesmiřitelnému postoji tehdejší západní církve, která společně s představiteli světské moci brzy sáhla k tvrdým represím, to přitom obnášelo vzepřít se rádoby univerzalistickým centrům imperiální moci – papeži i římskému císaři.

Husitská revoluce pak podstatným způsobem podpořila některé výrazné demokratizační tendence, které charakterizovaly český stavovský stát víceméně až do jeho demontáže ústavním převratem r. 1627. Za nepřítomnosti krále v zemi bylo jen přirozené, že došlo k vytváření kolektivních orgánů moci a k bouřlivému rozvoji samospráv nejrůznější úrovně a nejrůznějšího druhu. Do popředí se s konečnou platností dostala města, která pak, jak známo, v dalším vývoji Evropy sehrála klíčovou, pokrokovou roli – zatímco v českých zemích byla po Bílé hoře deklasována. Je fascinující pročítat všechnu tu korespondenci měst s jinými městy či dalšími účastníky politického dění, administrativní, politické, právní texty, z nichž vyvstává obraz schopných, sebevědomých a svéprávných aktérů, podílejících se na chodu českého království a spoluurčujících jeho podobu a vývoj. Není náhodou, že se v tomto období stal ústředním pojmem politického myšlení pojem (samosprávné) obce. Město Tábor bylo zřízeno a do r. 1452 fungovalo jako městská republika.

Pokud jde o jiné oblasti, než je politika, mohli bychom například hovořit o propracování češtiny coby jazyka administrativního, který pak jen o málo později mohl posloužit jako jediný jazyk jednací na sněmech či u soudů (od r. 1500 měl toto postavení zaručeno legislativně), o revolučním zavedení češtiny do bohoslužby u táboritů, o bouřlivém rozvoji české náboženské písně či vypilování žánru náboženské a společenské polemiky či o tříbení myšlení i vyjadřovacích schopností v četných traktátech. V husitské době vznikala přední díla teologická, některá s dalekým přesahem do oblasti sociální kritiky – v případě Chelčického tak radikální, že zůstala v mnohém platná a podnětná až do nové doby. Pro něho může být významnou hodnotou i husitské „umění válečné“ (ne nadarmo mají slova řady dnešních jazyků, jako je pistole, houfnice či tábor, původ právě zde). A dalo by se pokračovat dál.

Důležitá je jedna věc: to, že se chceme vcelku pochopitelně zbavit nejhorších ideologických nánosů, které ulpěly na husitství v různých obdobích moderních českých dějin, v nejmenším neznamená, že bychom ho měli zahodit, zavrhnout, ignorovat, šířit o něm nepoučené, ba nesmyslné a kolikrát nebezpečné nesmysly. Naopak.