O osvětimském pekle už bylo natočeno vícero filmů. O místě nepředstavitelného utrpení, beznaděje, krutosti a absolutní ztráty lidskosti. Aktuálně promítaný film Zpráva je jedním z nich. Není však jen připomínkou hrůzy, ale i neochoty uvěřit svědectvím.

Pokusit se o úspěšný útěk z Osvětimi vyžadovalo obrovskou odvahu, notnou dávku štěstí a pevné odhodlání, že útěk bude mít smysl. Nebylo lehké utíkat s vědomím, že někteří spoluvězni za to zcela jistě zaplatí životem, na druhé straně ovšem v této továrně na smrt byly šance na přežití prachbídné. Většina vězňů zemřela dřív, než mohli promyslet podmínky útěku. Pokud jim zůstávaly ještě nějaké zbytky sil, obvykle je vyčerpali v každodenní dřině spojené s katastrofálně bídnou stravou. Přemýšlet o možnostech útěku mohli ti, kteří obvykle pracovali v lehčích odděleních, měli kontakt s minimálně jedním spolehlivým parťákem a přes všechny hrůzy vládli přiměřenou kondicí nutnou k mnohadennímu, spíše tedy nočnímu pochodu. Nemnoha šťastným se útěk nakonec podařil, a dokonce i dožili konce války. K nejznámějším z nich patří Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) a Alfréd Wetzler. Jejich zpráva patří k nejdůležitějším dokumentům 20. století.

S čím zcela jistě Vrba s Wetzlerem nepočítali, byly obtíže, s jakými museli přesvědčit představitele místní židovské rady o tom, co ve skutečnosti v Osvětimi probíhá. Nedůvěru v jejich svědectví nejlépe ilustruje otázka: „Jak se vám utíkalo z Osvětimi?“ Konverzační dotaz vedený tónem, jakým se normálně bavíme o poslední skautské výpravě výstižně ilustruje absenci jakýchkoli znalostí o nelidských podmínkách tábora a probíhajícím masovém vyvražďování. Jediné, co tehdejší představitelé měli k dispozici, byly inspekční zprávy o prohlídce tábora prováděné německými zástupci Červeného kříže. Argumentovali, že podle podkladů, které mají oficiálně předloženy, je všechno v pořádku, strava, životní podmínky. K jediným úmrtím došlo při tragické autonehodě. Lístky od vězňů přicházely i měsíce po jejich údajné smrti.

Vrba s Wetzlerem je přesvědčovali o skutečné realitě. O jiné poloze skutečného tábora, o antidatovaných lístcích psaných okamžitě po příjezdu. Oficiální dokumenty sepsané zástupci Červeného kříže byly důkazem, jak se Němci stačili zahlazovat stopy během probíhající vyvražďování. Oba hrdinové nakonec přesvědčili odpovědné představitele a jejich zpráva byla označená za věrohodnou. Jejich svědectví pomohlo zachránit více jako sto tisíc lidských životů. Vrba s Wetzlerem se snažili dorazit co nejdříve na místo, kde mohou vyburcovat pozornost. Každý den navíc představoval tisíce dalších zmařených životů. Jejich představa, že okamžitě po tom, co vydají své svědectví, se zastaví transporty, se ukázala jako naivní.

Film slouží jako varování před rozdmýcháním nenávisti. Pro mě osobně, je rovněž silnou připomínkou toho, jak obtížné je přesvědčit o něčem, co nikdo nechce slyšet. Jistě bylo příjemnější založit si inspekční zprávu o vyhovujících životních podmínkách v táborech, než se zabývat otázkami, zda to celé není úplně jinak. Indicií bylo hodně, ale byly až příliš znepokojivé. Nevidět je mnohdy pohodlnější. Kam vede nebezpečné rozdmýchávání nenávisti dobře víme. Stejně tak bychom si měli připomínat i onu pohodlnou netečnost, která nám umožňuje zachovat si nerušené pohodlí. Odpovědnost všech těch, kteří nekonali, ač konat mohli. To je naprosto nadčasová a univerzální připomínka.