Prezident České lékařské komory prohlásil, že nerozumí tomu, proč ženy nenahlásily případy sexuálního zneužívání v době, kdy k němu mělo docházet. Tristní výrok v době, kdy by jeden předpokládal, že jisté povědomí o mechanismu zneužívání a reakcích obětí už existuje.

Výrok Milana Kubka je nešťastný z více důvodů. Jednak prokazuje, že dotyčný se nejenže neorientuje v problematice sexuálního zneužívání, ale nemá ani problém se s tím veřejně pochlubit. K tomu vystupuje v roli šéfa lékařské komory, tedy svým nepoučeným výrokům dává legitimitu odborné kapacity. Potvrzuje, jak hluboce jsou zakořeněny stereotypy ohledně zneužívání a jak stále přetrvávají mýty ohledně chování obětí. Ani nedávná kauza Dominika Feriho neinspirovala pana doktora, aby se o problematiku více zajímal.

Lékaři nejsou pány všeho vědění, naopak mimo svoji specializaci fungují maximálně jako poučení laici. Anebo ani to ne. Přesto bychom očekávali od člověka hájícího mimo jiné i profesní čest lékařů, že pobírá i souvislosti přesahující jeho obor. Zřejmě ani netuší, že si svým vystoupením současně sám odpověděl. Existuje dostatek dostupných odborných informací. Milan Kubek se však evidentně nenamáhal s jejich vyhledáváním. Nemohlo být pro něj překvapením, že je dotazován na kauzu psychiatra Cimického. Logicky bych proto očekávala, že se seznámení s aktuálními poznatky vysvětlujícími chování obětí. Dokonce i v diskusích na sociálních sítích se objevuje řada poučených komentářů. Kubek se ale rozhodl, že nechce vědět, i když vědět měl a mohl. Necítil potřebu vystupovat ve svém postavení fundovaně.

Právě takovéto vystupování potvrzuje, proč oběti mlčí a rezignují. Od šéfa lékařské komory se očekává, že bude reagovat poučeně, a nikoliv prezentovat svoje neznalosti. Postavení šéfa lékařské komory zakládá vyšší odpovědnost než řeči v místní putyce při desátém pivu. Neznalosti a předsudky otvírají dveře predátorům. Kubek předvedl ukázkový victim blaming. Stačí zadat do vyhledávače „proč jsme to nenahlásili“, a objeví se řada příspěvku k tomuto tématu, dokonce existuje i stejnojmenná webová stránka. Jen zopakuji: protože jsem si myslela, že mně nikdo neuvěří; neměla jsem žádné důkazy; bála jsem, že se mně vysmějí; že se mně pomstí; byla jsem moc mladá; byla jsem naivní a věřila panu doktorovi; řekli by mně, že jsem se měla bránit; že si za to můžu sama.

Pokud skutečně nechceme vytvářet prostředí vstřícné k působení sexuálních predátorů, musíme kapírovat podstatu problému. Zaprvé to znamená vymínit z hlavy představu, že se jednalo o selhání jednotlivce. Vždycky se najde jedinec, který se utrhne z řetězu. Precrime kvůli němu zavádět nebudeme. Tento jedinec ale nesmí mít prostor, kde by se mohl nerušeně realizovat. Za další si nesmíme plést oběť a pachatele. Předsudky ohledně chování oběti, zkoumající, zda si to nevymýšlí, zda nějak neprovokovala, zda vůbec dala najevo, že nesouhlasí. Stejně tak nesmíme vyžadovat od oběti dokonale zvládnutou sebeobranu. „Dala jsem mu facku a byl pokoj,“ je oblíbený argument, kterým je dokážete, že netušíte, o čem je řeč.

Predátor vyhledává zranitelnou oběť a využívá její slabá místa. Zdravá sebejistota odrazuje už při prvním kontaktu. Jenže tu nelze vyžadovat od žen, které vyhledaly pomoc psychiatra. Nároky na jeho chování musí být proto ještě přísnější. Kubek ovšem tvrdí: Doporučuji všem pacientům a pacientkám, kteří budou mít pocit, že lékař zneužíval svého dominantního postavení, že je nějakým způsobem obtěžoval, tak aby to řešili hned.“ Hm, dobrá rada nad zlato. Ale cesta k prevenci zneužívání tudy nevede.