V politice vždy hodně záleží na uměleckém dojmu. Vizuální podoba sdělení pojmenuje vlastní obsah. Interpretace je důležitější více než to, co bylo skutečno řečeno. Politická realita hraje podle těchto pravidel, a můžeme o tom slovy Cimrmana vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, a to je asi tak všechno.

Petr Fiala se vcelku pochopitelně, v souladu se svým naturelem, rozhodl vydat smířlivou cestou a nevyhlašovat válku, dokud není nezbytně nutná. Souhlasil proto se schůzkami kandidátů na ministra s prezidentem. Nechal si však do posledního písmena nadiktovat podmínky setkávání. A už více jak týden můžeme pozorovat vliv těchto schůzek na jednotlivé kandidáty. Opakované natěšené vyprávění, o čem si popovídali, samo o sobě ještě neruší, pokud existuje dobrá vůle spolupracovat. Podprahové sdělení ale celkový dojem posunuje do oblasti, kde by se kandidáti nemuseli nacházet, kdyby k tomu jako tým projevili více dobré vůle. Sdělení ve stylu prošel jsem, uspěl jsem, povídali jsme si, měl radost, ukazuje na servilnost kandidátů a jejich snahu zalíbit se.

Jednoduchá psychologická hra, kdy kandidáti předstupují po jednom v radostném očekávání, že budou jmenováni ministry, velmi rychle ovlivňuje jejich vystupování. Až natolik, že Jana Černochová zaútočila ostře na své kritiky, aniž by akceptovala, že to jsou z velké části voliči koalice. Kandidatura na ministryni je pro ni důležitější, než přátelská komunikace s fanoušky. Až překvapivě rychle se kandidáti vžili do role uchazečů o zaměstnání, kteří se na budoucího zaměstnavatele snaží udělat co nejlepší dojem, jen aby tu vytouženou práci dostali. A to rychleji zapomínají, kdo je do této pozice vyslal.

Vláda a prezident tvoří výkonnou moc. Prezident není nad vládou, nevyslovuje ji důvěru. Partnerský spolupracující dialog vypadá jinak. Vítězná koalice, a prezident Zeman opakovaně rád mluví o vítězích, by měl mít více sebevědomí. Ano, jistě, rádi se sejdeme, sdělíme naše plány a priority, a to za vše za podmínek, které navrhneme, a které budou odpovídat momentálním epidemiologickým možnostem při zachování všech pravidel setkávání. Zcela jistě šlo zvládnout setkání za přítomnosti více kandidátů najednou. Není problém vymyslet důvod, proč právě tato skupina. Ideální formou pak jistě je online setkávání.

Nenechat si vnutit formát setkání, ale naopak prosadit vlastní, je velmi důležité pro další postup a současně též jako zpráva, jak si navzájem pozičně stojíme. Koketování s nejmenováním určitého ministra může obstát jedině tehdy, když se proti němu druhá strana nevymezí. Ad absurdum bychom mohli dospět do situace, kdy by sice předseda vlády navrhoval jednotlivé ministry, ale dokud by nenavrhl toho „správného“, prezident by ke jmenování nepřistoupil, a ve výsledku by tak sestavoval vládu prezident. To není zase tak absurdní situace, pokud se od začátku jasně nesděluje, jaké pravomoci, kdo skutečně podle Ústavy má. A k tomuto sdělení slouží i zvolený formát jednání, který se evidentně nepovedl.