Jana Michailidu, pirátská kandidátka na předsedkyni strany, vzbudila rozruch svým přihlášením se k principům demokratického komunismu, tedy dle jejího vyjádření, k té nestalinistické, nebolševické verzi. Michailidu sní utopický sen o demokratické, kooperativní a vzájemné společnosti. Jako kdybychom se o dopadu tohoto snu dostatečně nepoučili v relativně nedávné minulosti.

Přihlášení se ke komunismu vzbudilo silné rozhořčení nad nepoučitelnosti mladé generace. Michailidu není první, kdo je přesvědčen, že komunismus může existovat v demokratické podobě. Snílků jako ona existovala v minulosti celá řada. Jenže vždycky se v jistém, klíčové okamžiku, objeví ti, kteří se nezakecají. A snílkové se stanou společně s mnoha dalšími, kteří jsou aktuálně prohlášeni za nepřátele systému, prvními oběťmi těch, kteří pochopili, o co tu běží. Stále dokola totiž panuje přesvědčení, že společnost může mít postaveny základy na dobrých lidech, nikoliv ne nezávislých, stabilních institucích, které nelze jednoduše ovládnout a které jsou klíčové pro pokojné fungování společnosti jako celku. Demokratický komunismus je oxymóron kvůli své podstatě, ne kvůli lidem, kteří to pokazili.

Mnozí mladí snílkové dále studovali, poznávali a přemýšleli a poučili se. Nakonec dokázali rozpoznat vlastní naivitu a přehodnotit svůj postoj. Pochopit nebezpečnou podstatu komunistickou režimu se však nepodařilo ani těm, kteří v něm většinu života žili. Typickou představitelkou této generace je například filozofka Anna Hogenová, která se v nedávném rozhovoru pro Aktuálně dopustila mimo jiné následující úvahy: „Socialistická totalita byla totalitou myšlenek. Kapitalistická totalita je ale skrytější a o to nebezpečnější. Je to totalita trhu a trh se stává podmínkou přežití každého z nás. Socialismus šel po našem myšlení a nebyla to dobrá doba. Současná doba je ale ještě horší, protože jde po našem pudu sebezáchovy.“

Nejvíce nebezpečné ovšem je, pokud někdo prožije významnou část života v komunistickém režimu a není schopen identifikovat základní podstatu tohoto režimu, zvláště pokud se jedná o někoho, kdo vystupuje jako filozof a hovoří ve veřejném prostoru. Nelze klást rovnítko mezi režimem, který destruuje principiální fungování společnosti a politickým systémem, který sice není dokonalý a je schopen v jednotlivých případech zplodit různé nespravedlnosti, ale ve svých základech si zachovává prostředky k prosazování spravedlnosti. Filozof by měl být schopen, právě díky svému vzdělání, rozeznat jednotlivé jevy od obecných pravidel.

Povzdechy nostalgiků, jak hezké od bylo za komunismu, jsou typickým produktem výběrové paměti vzpomínající na to hezké, co si pamatuje z mládí. Základní destruktivní síla režimu spočívá v systematickém vytahování toho horšího, co v lidech existuje, přičemž oni sami si to mnohokrát ani neuvědomují. Vyplatí se být zticha, navenek souhlasit s režimem, neorganizovat se, separovat se do privátního prostoru, hrát pokrytecké hry, nezajímat se o věci veřejné, neříkat nahlas, co si myslím, pokud si náhodou myslím něco jiného, než je oficiální ideologie, nekritizovat jinak, než je povoleno, vstoupit do jedné správné partaje. K námitkám, že pro současnost platí podobné principy, stačí poukázat na všechno, co se prezentuje ve veřejném prostoru a na sociálních sítích. Jen jedna jediná věta ze všech těch neustálých výkřiků, co všechno je u nás špatně, by stačila za komunismus k velkému, doživotnímu průšvihu.

Utopický sen o demokratickém komunismu má silnou oporu právě v tomto zatemňování podstaty režimu a vnějších jevů. Nikdo netvrdí, že současný systém nemá chyby, ale poskytuje nám účinné prostředky, kterými se můžeme bránit, můžeme aktivně ovlivňovat veřejné dění a volit si způsoby a platformy, kde můžeme vystupovat a hájit své myšlenky. Totalita trhu je plytké vyjádřením pro skutečnost, že peníze hrají významnou roli v našem životě. Jenže ty za komunismu hrály stejně důležitou roli. V důsledku nedostatku mnoha statků a nesvobody podnikat, ale byli lidé odkázání na přidělenou mzdu za přidělenou práci. Sociální rozdíly nebylo vidět, protože ten, kdo se dokázal dobře materiálně zabezpečit si dával dobrý pozor, aby nebyl příliš nápadný. Žádná svoboda podnikání a rozvíjení vlastní kreativity však neexistovalo. Režim byl ze své podstaty a principů připraven zničit každého, kdo se znelíbil a nesouhlasil. Tento princip nelze postavit do stejné roviny s nepravostmi současné doby. Podstatné je vždy znovu, stále a opakovaně usilovat o nezávislost institucí, dodržování principů rozdělení moci a dobré nastavení systému brzd a protivah.