Všichni mají právo se shromažďovat, protestovat a nadávat vládě. Nikdo nemá právo podněcovat k násilí. Pokojné shromáždění je takové, které nevyzývá k násilí. Křik a posměšné transparenty k němu patří. Červenou čáru lze definovat.

Nikdo nepochybuje, že covidová omezení způsobila mnoho nespravedlností a byla náročná na psychiku. Chaotická politika předchozí vlády výrazně prohloubila všeobecnou frustraci a zavinila nebývale drsnou kombinaci vysokých ekonomických ztrát a zbytečně zmařených životů. Řada lidí se proto cítí právem poškozených. Nejhalasnější účastníci proticovidových demonstrací obvykle však nejsou automaticky ti, kdo byli nejvíce poškozeni. Jsou to jenom nejvíc naštvaní lidé. Průnik mezi těmito dvěma skupinami je minimální, pokud vůbec nějaký existuje. Organizátoři rozdmýchávají emoce a jsou vděčni za ostré jedince. Nešlapou proto na brzdu a pomrkávají na demonstranty s šibenicemi. Oficiálně jsou připraveni vydat příslušné prohlášení, kterým se od šibenic distancují, ale v reálu se proti tomuto způsobu protestu nevymezí.

Mezi námi se pohybují lidé, kteří mají potřebu vybíjet svoji životní frustraci na jiných. Důvod se najde vždy. Můžu ilustrovat na drobné příhodě při venčení psa. Jednoho rána jsem pomalu popocházela při vnitřní straně chodníku, zatímco pejsek pobíhal po přilehlém trávníku. Proti mně přicházel seniorský pár. Paní vykročila dva kroky směrem k mně a vrazila do mě ramenem. Chlápek začal ječet hejty na pejskaře a vykřikoval, že po chodníku se chodí vpravo. Neříkala jsem nic, protože jsem jim nehodlala dodávat další munici. Navíc jsem na sobě neměla tepláky, což je asi taky prudilo. Nijak jsem neomezovala, naopak oni museli jít ke mně. Což udělali, protože hledali cíl pro vybití své naštvanosti. Ve svém boji netušili, že povinnost chodit vpravo už neexistuje.

Zatápět pod kotlem naštvanosti a frustrace je nebezpečnou hrou, která může vyústit v tragédii. Na sociálních sítích se Martina P. svěřila, že by věšela, až by brečela. Přidali se i další. Vyzdobení šibenic nápisem pandemický zákon je pokrytectvím, které se chce tvářit, jako že nic neděje. Že se to týká jen toho zákona, nikoliv lidí. Šibenice jsou symbolem smrti a v řeči symbolů jsou vzkazem, že už se může začít věšet. Všechny krveprolití začínala tím, že lidem prahnoucím po krvi bylo sděleno, že už se to může.

Na výsledné podobě pandemického zákona samozřejmě záleží, ale to neznamená, že nemít žádný, je nejlepší volbou. Naopak, co je zapotřebí, je taková zákonná úprava, která co nejvíce šetří lidská práva a svobody. K debatě o jeho podobě a protesty proti zbytečným omezením jsou žádoucí, protože svobodu je nutné vždy hájit. Nikdy ale za pomocí násilí a výhrůžek smrtí.

Šibenice nemají ve veřejném prostoru co dělat. Jejich existence vede k roztáčení spirály agresivity. Vyhrožování smrtí nelze pasívně přejít a vymlouvat se, že s tím nedá nic dělat. Je třeba mít odvahu pojmenovat jevy, které nelze tolerovat. Instalace šibenic nenaplňovala znaky trestního činu. Navíc, proč se pohybovat jen v této kategorii. Nemyslím, že je dobrý nápad zavírat kvůli nim do vězení. Tím si vyrábíme mučedníky a pokračujeme v linii, kterou nastolila druhá strana. Pro začátek by postačilo, kdyby policie zabavila šibenice stejně jako se zabavují jiné zbraně, které ohrožují veřejný pořádek.

Pro vládu nechť je současná eskapáda s šibenicemi dvojím poučením. Neexistuje bezbřehá svoboda, která bude končit v pouličních bojích. Současně je třeba brát vážně napjatou sociální situaci, ve které se mnozí ocitli kvůli covidovým omezením. Vláda musí přesvědčit, že si je vědoma negativních důsledků pandemických opatření a vytvářet nabídku, jak je překonat. Sociální smír lze dosáhnout tehdy, když budou existovat férové podmínky. Za druhé je nezbytné promýšlet a řešit do budoucna právní regulaci sociálních sítí garantující vyšší transparentnost, včetně pravidel pro vyhledávání obsahu, mazání příspěvků a garanci svobody slova.