Bude válka, nebude válka
Jak moc můžeme věřit, že válka na Ukrajině nebude. Přesně tolik, kolik si sami přejeme, aby nebyla. Žádné racionální měřítko nelze použít.
Všechny prognózy ohledně možného rozpoutání války založené na racionálním úsudku nemohou fungovat, protože nestojíme před někým, kdo by jednal skutečně racionálně. Žádný politik demokratického právního státu si nemůže dovolit to, co Putin. Zatímco u nás vedeme spory, zda ve výdajích na obranu by nestačilo 1,46 % HDP namísto 1,47 %, ačkoliv jsme se zavázali ke 2 %, Putin zorganizuje bez mrknutí oka rozsáhlé obří manévry. Cíl je jediný, vyvolat nervozitu a ukázat, kdo je pánem na Východě. Oficiální vysvětlení samozřejmě podá, ale je v jeho dispozici, jaký narativ si zvolí. Už dávno se postaral o to, aby nikdo jiný nestál účinně v cestě jeho příběhu. Demokratické instituce v Rusku nefungují, opozice je zdevastovaná, svobodná média jsou umlčována.
Vyvolání ozbrojeného konfliktu zdánlivě žádný smysl nedává. Z Putinova hlediska ano. Jediným důvodem, proč je nyní v centru pozornosti a všichni světoví politici jsou ochotni se s ním bavit a znovu a znovu vyjednávat, je řinčení ruských zbraní. Mohl by být silným a zajímavým partnerem i jinak, ale to by zase musel mít za zády výkonnou ekonomiku. Touto cestou se nikdy nevydal, protože nebylo v zájmu kremelské party vybudovat fungující stát, ale pouze rozparcelovat a podřídit si celou zemi.
Putin se nemusí obávat o ztrátu politické pozice ve svobodných volbách, nemusí proto vysvětlovat voličům proč vynakládá obrovské výdaje za manévry na hranicích s Ukrajinou. Co si naopak nemůže dovolit, je ztráta okupovaných ukrajinských území. Prohrál by nejen ve svých očích, ale i mezi těmi, kdo ho potřebují u moci. Po nástupu prezidenta Bidena a některých změnách v personálním obsazení americké administrativy výrazně znervózněl, což se projevilo zvýšením počtu vojsk na ukrajinských hranicích. Celá současná eskapáda je vedena s cílem udržovat a zvyšovat napětí v oblasti.
Ukrajinské velvyslanectví např. v roce 2018 vyjádřilo znepokojení nad označování Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny za „sporná území“. Pro Ukrajinu je toto označení nepřijatelné, a vyjádřila proto znepokojení, že chybné a nekorektní zobrazení území Ukrajiny se vyskytuje v atlasech a učebnicích využívaných v českých vzdělávacích institucích. Na tomto konkrétním příkladu je vidět, jak snadno si lze zvyknout na násilné zabrání některých území, namísto respektování mezinárodního práva. Putin nyní jen pokračuje v akcích, které mají definitivně prosadit to, co se dosud dle jeho názoru plně nepodařilo. A paralelně s tím přesvědčuje celý svět, že je to právě Rusko, kterému se děje největší křivda.
Každý diktátor potřebuje nepřítele, jehož existence zdůvodní mizerný stav domácích poměrů. Zlepšení ruských hospodářských poměrů nelze za Putinovy éry očekávat. Posiluje proto příběh o ohrožení bezpečnosti Ruska, kterou nutně musí zajistit, aby potom už konečně bylo líp. Můžeme předpokládat, že dokud bude u moci, neskončí ani toto zajišťování bezpečného Ruska. Směrem dovnitř začal již dávno. První ruský zákon o zahraničních agentech, jehož cílem bylo omezit fungování neziskových organizací byl přijat v roce 2012.
Zvyšování napětí na hranicích silně zatěžuje psychiku Ukrajinců, a pokud potrvá dostatečně dlouhou dobu, nebude překvapením, že se budou ozývat hlasy, hlavně ať můžeme rozumně žít, z těch území stejně nic nemáme. Když jsme v roce 2016, krátce po menších bojích na hranicích s Ázerbájdžánem, přejeli hranice do Náhorního Karabachu, první, na koho jsme narazili, byl pětaosmdesátiletý muž. Jeho syn padl ve válce v 90. letech. Naříkal na svou osamělost a přál si jediné, aby zase nebyla válka. Dodal ještě, že nejlépe bylo za Sovětů. Jak to dopadlo s Náhorním Karabachem všichni vědí.
Putin sází právě na vyčerpání ukrajinských obyvatel, na jejich touhu po pokojném životě, přičemž se nemusí nikomu v Rusku zodpovídat, jaký efekt to přinese jeho vlastní zemi. U nás mu k tomu tleská parta bojovníků za svobodu bez odpovědnosti, jejichž příkladným reprezentantem je Chcíplý pes. Obdivují na Putinovi, co si může dovolit. Silný vůdce je pro ně ten, kdo se může dělat cokoliv bez ohledů na následky. Svoboda je to, co chtějí oni, ostatní mají smůlu. Vyznávají jediné právo, a to právo silnějšího. Všem ostatním zbývá jen modlitba za to, aby nebylo ještě hůř. Putin si hraje s ohněm, a ten požár by mohl mít hodně devastující účinek.
Všechny prognózy ohledně možného rozpoutání války založené na racionálním úsudku nemohou fungovat, protože nestojíme před někým, kdo by jednal skutečně racionálně. Žádný politik demokratického právního státu si nemůže dovolit to, co Putin. Zatímco u nás vedeme spory, zda ve výdajích na obranu by nestačilo 1,46 % HDP namísto 1,47 %, ačkoliv jsme se zavázali ke 2 %, Putin zorganizuje bez mrknutí oka rozsáhlé obří manévry. Cíl je jediný, vyvolat nervozitu a ukázat, kdo je pánem na Východě. Oficiální vysvětlení samozřejmě podá, ale je v jeho dispozici, jaký narativ si zvolí. Už dávno se postaral o to, aby nikdo jiný nestál účinně v cestě jeho příběhu. Demokratické instituce v Rusku nefungují, opozice je zdevastovaná, svobodná média jsou umlčována.
Vyvolání ozbrojeného konfliktu zdánlivě žádný smysl nedává. Z Putinova hlediska ano. Jediným důvodem, proč je nyní v centru pozornosti a všichni světoví politici jsou ochotni se s ním bavit a znovu a znovu vyjednávat, je řinčení ruských zbraní. Mohl by být silným a zajímavým partnerem i jinak, ale to by zase musel mít za zády výkonnou ekonomiku. Touto cestou se nikdy nevydal, protože nebylo v zájmu kremelské party vybudovat fungující stát, ale pouze rozparcelovat a podřídit si celou zemi.
Putin se nemusí obávat o ztrátu politické pozice ve svobodných volbách, nemusí proto vysvětlovat voličům proč vynakládá obrovské výdaje za manévry na hranicích s Ukrajinou. Co si naopak nemůže dovolit, je ztráta okupovaných ukrajinských území. Prohrál by nejen ve svých očích, ale i mezi těmi, kdo ho potřebují u moci. Po nástupu prezidenta Bidena a některých změnách v personálním obsazení americké administrativy výrazně znervózněl, což se projevilo zvýšením počtu vojsk na ukrajinských hranicích. Celá současná eskapáda je vedena s cílem udržovat a zvyšovat napětí v oblasti.
Ukrajinské velvyslanectví např. v roce 2018 vyjádřilo znepokojení nad označování Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny za „sporná území“. Pro Ukrajinu je toto označení nepřijatelné, a vyjádřila proto znepokojení, že chybné a nekorektní zobrazení území Ukrajiny se vyskytuje v atlasech a učebnicích využívaných v českých vzdělávacích institucích. Na tomto konkrétním příkladu je vidět, jak snadno si lze zvyknout na násilné zabrání některých území, namísto respektování mezinárodního práva. Putin nyní jen pokračuje v akcích, které mají definitivně prosadit to, co se dosud dle jeho názoru plně nepodařilo. A paralelně s tím přesvědčuje celý svět, že je to právě Rusko, kterému se děje největší křivda.
Každý diktátor potřebuje nepřítele, jehož existence zdůvodní mizerný stav domácích poměrů. Zlepšení ruských hospodářských poměrů nelze za Putinovy éry očekávat. Posiluje proto příběh o ohrožení bezpečnosti Ruska, kterou nutně musí zajistit, aby potom už konečně bylo líp. Můžeme předpokládat, že dokud bude u moci, neskončí ani toto zajišťování bezpečného Ruska. Směrem dovnitř začal již dávno. První ruský zákon o zahraničních agentech, jehož cílem bylo omezit fungování neziskových organizací byl přijat v roce 2012.
Zvyšování napětí na hranicích silně zatěžuje psychiku Ukrajinců, a pokud potrvá dostatečně dlouhou dobu, nebude překvapením, že se budou ozývat hlasy, hlavně ať můžeme rozumně žít, z těch území stejně nic nemáme. Když jsme v roce 2016, krátce po menších bojích na hranicích s Ázerbájdžánem, přejeli hranice do Náhorního Karabachu, první, na koho jsme narazili, byl pětaosmdesátiletý muž. Jeho syn padl ve válce v 90. letech. Naříkal na svou osamělost a přál si jediné, aby zase nebyla válka. Dodal ještě, že nejlépe bylo za Sovětů. Jak to dopadlo s Náhorním Karabachem všichni vědí.
Putin sází právě na vyčerpání ukrajinských obyvatel, na jejich touhu po pokojném životě, přičemž se nemusí nikomu v Rusku zodpovídat, jaký efekt to přinese jeho vlastní zemi. U nás mu k tomu tleská parta bojovníků za svobodu bez odpovědnosti, jejichž příkladným reprezentantem je Chcíplý pes. Obdivují na Putinovi, co si může dovolit. Silný vůdce je pro ně ten, kdo se může dělat cokoliv bez ohledů na následky. Svoboda je to, co chtějí oni, ostatní mají smůlu. Vyznávají jediné právo, a to právo silnějšího. Všem ostatním zbývá jen modlitba za to, aby nebylo ještě hůř. Putin si hraje s ohněm, a ten požár by mohl mít hodně devastující účinek.