Papež František se sice opakovaně vyjadřuje na podporu Ukrajiny, k příčinám války však od něj zaznívaly komentáře, které byly vnímány minimálně s rozpaky, ne-li s přímo s kategorickým odmítnutím. Identifikuje sice ruskou agresi, ale jeho skepse k postojům Spojených států má hlubší kořeny. Historická zkušenost Latinské Ameriky se totiž zásadně liší od té naší.

V rozhovoru publikovaném v jezuitském časopise La Civiltà Cattolica vysvětluje papež František, že se musíme v komunikaci o stavu, který prožíváme, a v diskusi o budoucím míru odvrátit od běžného schématu „Červené Karkulky“, tedy dobré Červené Karkulky a zlého vlka, ale uvažovat o globálních faktorech, které jsou vzájemně provázané. Zmínil také ono „štěkání NATO v branách Ruska“, což ale není obhajoba Ruska, jen popis jeho pohledu. Tento obrat použil již dříve, v rozhovoru pro deník Corriere. Čelil kvůli tomu obrovské kritice, a to nejen v tuzemsku. Ví o tom, a proto znovu připomíná, že rozhodně není pro Putina a poukazuje na krutost a bezohlednost ruských vojsk.

Během tohoto rozhovoru papež vzpomněl též setkání s nejmenovaným představitelem jednoho státu krátce před propuknutím války, který sdělil papeži své znepokojení ohledně toho, jak se NATO dává do pohybu. Sarkasticky lze komentovat, že tento politik byl vskutku obdařen prorockým duchem, jen si popletl příčinu a následek. NATO se skutečně začalo rozšiřovat. Ovšem, až v důsledku války rozpoutané Putinem.

Papež František odmítá pohled na současnou válku jako na zápas mezi dobrým a zlým a zdůrazňuje místo toho složitý propletenec kořenů a zájmů. Připomíná, že Ukrajina je ve středu zájmu, protože je blízko, ale co papeže trápí úplně stejně, je nezájem o války ve vzdálenějších afrických a asijských teritoriích, jako je např. sever Nigérie a Konga a také Myanmar a Rohingové. Všichni tito jsou opomíjeni, trpí na okraji zájmů mezinárodního společenství a živoří v nesnesitelných podmínkách.

Formace studenou válkou

Papežův pohled na roli Spojených států je formovaný neblahým dědictvím minulosti latinskoamerických zemí, a obecněji, celým obdobím studené války. Žili jsme v totalitní státě a měli jsme osobní zkušenost s potlačováním základních práv a svobod. Přáli jsme si změnu režimu a toužili jsme po tom, abychom mohli žít v demokratickém právním státě, jakým byly mimo jiné Spojené státy. Dokázali jsme rozlišit mezi svobodnou a nesvobodnou společností. Současně jsme si vytvořili do jisté míry i mentální zkratku. Co bylo levicové, to bylo podezřele spřízněné s komunismem. Ostatně nebyla to až tolik ani naše přímá ignorace, ale zkušenost s rozdělením světa. Kdekoliv se zdálo, že daná země směruje doleva, okamžitě se octla ve sféře angažmá tehdejšího Sovětského svazu.

Během období studené války, jak USA, tak i Sovětský svaz podporovali autoritářské režimy ve třetích zemích, přičemž rozhodujícím kritériem bylo, zda jsou ochotny přijímat marxistickou ideologii, či naopak její příznivce potírat. A jak moc důkladně bylo toto potírání prováděno záviselo na brutalitě daného konkrétního režimu. Stačí si vzpomenout, jak teologie osvobození splývala v našem pojetí s podezřelým levičáctvím, dokonce přímo s marxismem. I umírněný arcibiskup Romero, se stal pro jisté kruhy „Rudým arcibiskupem“. Stačilo k tomu jeho nasazení pro chudé a kritika vládnoucí vojenské junty.

Pro nás byl marxismus nepřítelem číslo jedna. Osobní zkušenost papeže Františka je však jiná. Jeho první šéfovou byla Esther Ballestrino de Careaga, vedoucí laboratoře, ve které mladý Bergoglio pracoval jako praktikant. Ani jako papež nikdy nezapomněl na inspirativní přátelství s touto ženou, bojovnicí za lidská práva, feministkou a levicovou aktivistkou, zavražděnou na příkaz vládnoucí vojenské diktatury. Byl jí vděčný za všechno, co ho tehdy, jako mladého studenta naučila ohledně přístupu k práci. Vážil si jí a respektoval ji, i přes naprosto odlišná politická východiska. Stala se jednou z obětí argentinské vojenské diktatury. Jejich celkový počet od počátku 70. let do roku 1983 je odhadován mezi 9000 – 30000. Argentinská junta nacházela po celou dobu svého řádění podobně jako další diktátorské latinskoamerické režimy oporu v USA. V zemi, která pro nás představovala hráz proti rozšiřování komunismu. Nelze se proto divit, jak odlišně je formován pohled papeže Františka na roli Spojených států.

Dilema nepřípustnosti války

Studená válka skončila rozpadem Sovětského svazu. V mezinárodní politice se přesto dále hraje se sférami vlivu. Proto i papež rozuměl upozornění na ruské znepokojení jako na z ruského pohledu oprávněnou ambici střežit své sféry zájmu. Papež hovoří o složitých kořenech a zájmech. Zkušenost ze studeného války vede k větší skepsi vůči USA, a naopak k podcenění rizik ruského nebezpečí. Vnímá ukrajinskou válku jako výsledek protichůdného zájmu velmocí a vyhýbá se pojmům agresor a oběť, i když lidsky velmi soucítí s utrpením Ukrajiny a poukazuje na krutost ruských jednotek. I přes ambice obou zemí, je nutné znovu připomenout, že demokratické země mají daleko silněji vyvinuté mechanismy, které nastavují politickým představitelům těžko překročitelné meze. Rusko je nemá.

Kromě zmiňovaných osobních zkušeností čelí papež ještě jednomu dilematu. Jak konzistentně obhájit přesvědčení odmítající jakoukoliv válku, a to i takovou, kterou jsme zvyklí označovat jako spravedlivou, a současně účinně zastavit agresora a obnovit spravedlnost. Bezpodmínečné splnění ruských podmínek by pravděpodobně vedlo k zastavení bojů, ale jak zaručit, že tím bude dlouhodobě nastolený mír, který musí být spravedlivý. Rusko již v minulosti opakovaně přesvědčilo svět, že si mírové smlouvy vykládá po svém a jen do té doby, než rozpoutá další agresi.

Papež František se nachází v nesmírně obtížné pozici muže nasazeného všemi svými silami za mír, a to i za cenu, že půjde sám pěšky přes Řím, či políbí v pokoře zemi, a přitom ví, že má proti sobě chladného cynika, který sleduje vlastní cíl, a není schopen racionální lidské komunikace. Papežovo zvolání, že „jen láska může zachránit lidskou rodinu,“ vyznívá do prázdna, protože jeho protivník o lásku nestojí. Papež si proto vybavuje okamžiky z minulosti a přemýšlí, zda skutečně nebylo možné válce zabránit. Třeba i tím, že se zbavíme černobílého pohledu a budeme pozorněji vnímat i ty ruské obavy. Podle něj není proto žádná země Červenou Karkulkou, tedy tou bílou stranou dobra. Vždyť ještě 18.3.2022 připomínal účastníkům mezinárodního kongresu nazvaného „Výchova k demokracii v roztříštěném světě“, že neexistují spravedlivé války.

Papež vytrvale odmítá války jako prostředky řešení rozporů mezi státy. V roce 2016 navrhoval kardinál Peter Turkson papeži zrušení církevního učení o spravedlivé válce. Dodal k tomu, že „teorie spravedlivé války se až příliš často využívala k ospravedlnění bojů, nikoli k jejich omezování.“ Bylo to za situace, kdy od druhé světové války nebyla rozpoutána válka takového rozsahu, jaký teď předvádí Rusko. Ostatně vývoj v poslední týdnech už prokázal, že Putin rezignoval na řeči ohledně údajných ukrajinských hrozeb a natvrdo přiznal, že obnovuje carskou říši. Ne on opravdu vyráží karty všem, kdo se pokoušejí v jeho jednání hledat vyprovokovanou agresi.

V původní verzi sepsané Charlesem Perraultem nekončí pohádka o Červené Karkulce vítězstvím dobra. Vlk Karkulku sežere, a to je pohádky konec. Pro budoucí mezinárodní vývoj toto není dobrá perspektiva, a to nejen pro Ukrajinu, ale pro stabilitu celého evropského prostoru. Myslím, že při hodnocení války bychom měli ustoupit z argumentace zájmy mocností, ale připomínat model fungování mezilidských vztahů. Stabilní vztahy se budují na partnerském základu a nesmí být uplatněno právo silnějšího. To platí pro jednotlivce i pro státy.