Bohuslav Svoboda, kandidát na primátora, vzbudil rozruch rozhovorem pro Deník N, ve kterém bagatelizoval škodlivost emisí aut. V souvislosti s pohybem cyklistů po městě pak rozvíjel myšlenku, kam všude jim zakázat přístup.

Přihlásil se sice k pravicovému principu, že svoboda každého jednotlivce je nejvyšším zákonem a dodal: „Každé omezování osobní svobody je v rozporu s mojí politickou filozofií.“ Kupodivu však mu jeho politická filozofie vůbec nebrání v tom, aby detailně vymezoval podmínky pohybu cyklistů. „Jsem přesvědčen, že cyklista nemůže jet tam, kde není povrch vhodný pro cyklistiku.“ Konkrétně tím myslí dlažební kostky tam, kde jsou koleje, protože kolo může vjet do kolejí a cyklista spadne na ústa.

Na pravicového politika projevuje Svoboda až překvapivě dojemnou pozornost o zdraví cyklistů. Nejen to. Považuje je za jelimánky, kteří nedokážou jezdit po náročnějším povrchu. Ne, že by se nehody tohoto typu nestaly, ale každý alespoň trochu zkušenější cyklista ví, jak se pohybovat, když má vedle sebe koleje. A samozřejmě také záleží, zda má na kole hladké galusky anebo široké terénní pláště. Ty druhé ledacos prominou. Svoboda hovoří i o enormním nárůstu nehod cyklistů. Jak vyplývá z publikovaných dat, začínající cyklisté jsou spíše opatrnější. V Praze např. počet nehod cyklistů neklesá, ale snižuje se podíl těch, které byly zaviněny cyklisty.

Rozhovor je skvělou ilustrací, jak si lze během pár otázek navzájem odporovat, aniž by si tázaný uvědomil absenci vnitřní konzistence svých postojů. Respektování osobní svobody zahrnuje i svobodu cyklistů. Tedy především je na nich, aby vyhodnotili, zda zvládnou kolo na dlažebních kostkách včetně přejezdu kolejí. Prozradím jedno sladké tajemství pro kandidáta na primátora – jde to, ale musí se na koleje najet kolmo. Ostatně to dá rozum, a pokud to přece jen podcení, po prvním držkopádu cyklista rychle pochopí, co udělal špatně. A že je jízda na silničním kole obecně náročnější na přesnost, zjistí také brzy.

Z celého povídání především vyplývá, že jsme se ještě pořád nevymanili z myšlenkového schématu založeného v 90. letech, a to, že svoboda znamená právo silnějšího. Auta jsou silnější než kola, a proto musíme řešit automobilovou dopravu. Na jaře vyrukoval s rušením cyklopruhů místopředseda ODS Zdeněk Zajíček. Později sice změnil názor, ale jak je vidět ze současného rozhovoru, nevstřícnost k cyklistům pokračuje.

Letos v létě jsme projížděli Polskem, od západu, kolem pobřeží až k běloruským hranicím. Viděli jsme nespočet cyklostezek. S výjimkou zapomenutých koutů, kde stejně nic nejezdilo, byly silnice velmi často lemovány stezkami pro cyklisty. V tom Polsku, kterým se tak rádi naši pravicoví politici ohánějí. Cyklistická infrastruktura přibývá v polských velkoměstech, v přímořských destinacích, v přírodních rezervacích, a i v dalších místech. Proč asi? Kvalitní infrastruktura přitáhne víc turistů, a ti zase nechají vydělat místním.

Rozhovor se Svobodou je důkazem zamrzlého myšlenkového schématu, že kolo nepatří do ulic, ale někam daleko do přírody, mimo silnice, protože správný pravicový volič sedí v autě a v koloně pomalu projíždí městem. Aktivní styl života, doprava po vlastní ose, ohled na životní prostředí, to všechno je známkou aktivismu, který není nutné podporovat. Lyže jsou pravicové, snowboard levicový.

Nejsmutnější z celého rozhovoru je bagatelizace zátěže způsobené výfukovými plyny. Svoboda prohlašuje, že toto ovlivnění je minoritní, a že třeba takové erupce na slunci jsou horší. Sarkasticky bych poznamenala, že rozhovor byl pořízen nejspíš během jedné takové erupce. Bohužel, by to bylo jednoduché vysvětlení. Nejspíše se ale jedná o klasické bagatelizační schéma – to všechno příroda, my za nic nemůže, což je stále stejné filozofické schéma. Zamrzlé, ignorující vědecké poznání a netýká se se jen škodlivých emisí z dopravy, ale celkového přístupu k životnímu prostředí.