Na první pohled protichůdný požadavek. Po přečtení komentářů pod rozhovorem na téma, co nám stát nesmí nařizovat, jsem si zaznamenala, že komentující ve stejné míře brojí proti vměšování státu do jejich životů stejně jako za zabezpečení plného životního komfortu.

Pod článek s titulkem: „Stát nám nesmí říkat, jak máme žít“ jsem doplnila stručný komentář, že stát to přece nikomu neříká. Sledovala jsem pak reakce. Jediná byla souhlasná, zbytek se strašně smál, protože se cítil stát omezován. „Omezují nás zákony,“ namítla jedna diskutující. Zajímalo mě, co tím myslí. Zda jí vadí, že se nemůže krást a vraždit, nebo je dotčena zákazem přecházení na červenou. Nakonec z toho vypadlo pouhé rozhořčení nad nedostatečnou ochranou před drahými energiemi. Někdo jiný zase považoval za vážné omezování svobody povinnost platit daně a nošení roušek v lese. Zřejmě považuje obojí za stejně zbytečné.

Nemotat se zbytečně lidem do života patří mezi zlatá konzervativní pravidla. K nim ale stejně neoddělitelně náleží i respekt k právu a úcta k institucím. Když konzervativec hájí svobodu, myslí tím vzájemné vyvažování jednotlivých svobod tak, aby jedna svoboda nebyla prosazována na úkor druhé. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Bližší náhled na jednotlivé profily těch, kdo byli přesvědčeni, že je stát omezuje, ukázal jejich souznění s autoritářským pohledem na život. Mnozí ani nezakrývali vyloženě proruskou orientaci. Je signifikantní pro současnou debatu o svobodě, že za stížnostmi na nedostatek svobody se často skrývá hněv a roztrpčení z toho, že se svět netočí podle přání dotyčného. Dospívající dítě sní o chvíli, kdy se vymaní z dozoru rodičů a bude konečně žít podle svého. Záleží na jeho rodičích, nakolik jsou moudří a tolerantní a poskytnou mu dostatek prostoru, aniž by ho odřízli od rodinného zázemí. Dnešní generace padesát plus vyrůstala v totalitním režimu, který křivil charaktery a vztahy. Toužili zbavit se pout komunistického režimu, svobodu však viděli jen jako protipól toho, co dosud nesměli. Nehledali podstatu svobody spočívající ve vzájemném respektu ke svobodách ostatních, ale zúžili ji na prosazení sebe samého.

Omezení, které jim ukládají zákony, chápou jako zásah do osobní svobody, aniž by příliš rozlišovali mezi nezbytnými, standardními a nadbytečnými. Právě ta poslední by se měla stát předmětem ostré kritiky těch, kdo se hlásí ke konzervativním hodnotám. Namísto toho leckde vidíme spíše šilhání po odlamování demokratických prvků a oslabování demokratických institucí. Paradoxně často ti, kdo brojí proti omezování svobody, vidí její záruku v autoritáři. Jsou přesvědčeni, že svobodu lze nastolit tím, že se umlčí nesouhlasné hlasy. Malý test může vyzkoušet každý. Stačí napsat nesouhlasný text do komentáře někoho z halasných bojovníků za svobodu projevu a spočítat minuty, do kterých bude smazán, případně rovnou zablokován. Ilustrativní příklad můžeme najít například na stránkách Společnosti pro obranu svobody projevu. V komentářích najdeme prosbu: „mohli byste prosím opravit organizační a technický dluh a zveřejnit celou řadu komentářů, které od září a celý říjen čekají na zveřejnění?“ Odpověď zní, jak jinak: nemůžeme. S dodatkem, že by to rozhodilo grafiku a technické podmínky webu to jinak neumožňují. Jistě, ještě to tak, aby tam měli nevhodné komentáře.

Svobodu nezajistí ten, kdo prosazuje právo silnější a slibuje, že donutí ostatní k dodržování našich pravidel, ale ten, kdo dbá o dodržování základních principů, na kterých stojí svobodná společnost: dělba moci a nezávislost jednotlivých institucí. I uvedený příklad se svobodou projevu ukazuje obě její strany. Patří mezi základní lidská práva, ale neobejde se bez mechanismů, které brání jejímu zneužívání. Jinak se svoboda projevu změní na právo zavřít hubu těm, kdo nesouhlasí.