V nedávné stávce studentů za klima se kromě požadavků na řešení klimatické krize, rostoucích cen energií a společenských nerovností objevila také protikapitalistická hesla. I bez kapitalismu můžeme být šťastni hlásalo jedno z nich.

Protikapitalistická hesla disponují dostatečným potenciálem k vyvolání prudkých reakcí, podstatně méně ale přispívají k racionální diskusi o vlastním tématu klimatické krize. Žijeme v zajetí pojmů, kterým rozumíme odlišným způsobem. Kapitalismus je nezbytnou, nikoliv však dostačující podmínkou demokratického uspořádání státu. Je to ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků provozovaný v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení zisků. Respekt k soukromému vlastnictví a jeho ochrana je jedním ze znaků demokratického právního státu.

Požadavek na odstranění kapitalismu v sobě obsahuje destrukci demokracie, a není proto racionální vést debatu tímto směrem, ale ptát se, co myslíte tím, že vystupujete proti kapitalismu. Student Matěj Moravanský odpovídá: „Samozřejmě slovo kapitalismus je v Česku taková nášlapná mina. Já bych spíš používal výraz systém, který neudržitelně vykořisťuje přírodu, lidské i mimolidské bytosti, lidská společenství a přírodní ekosystémy. Můžeme pak diskutovat o opatřeních, která je nezbytná přijmout k řešení klimatické krize.“

I když lidový slovník chápe regulace jako socialismus, a naopak jejich absenci jako pravý kapitalismus, skrývá se za tímto viděním pouze obhajoba stávajícího status quo. Nikdo soudný u nás například nebude obhajovat zrušení dozoru na bezpečnostní jaderných elektráren nebo zkušeben schvalujících bezpečnost různých technologických a elektrických zařízení. To vždy jen nově přijímané regulace jsou odmítány jako pokusy o nastolení socialismu. Kapitalismus však funguje i v zemích, které pošlapávají lidská práva. Regulace nejsou socialismus a anarchie neznamená kapitalismus. Naopak neregulovaný kapitalismus vedl v minulosti k hlubokým hospodářským krizím. S nutností regulace monopolů a rozhodujícího vlivu na trhu už bylo také učiněno mnoho zkušeností.

Znepokojení studentů ohledně pasivity na straně státu je však zcela namístě. Nejsou totiž sami, kdo relevantně poukazuje na ignorování závazků státu ohledně klimatického změny. První klimatický rozsudek, který byl u nás vydán, konstatuje, že Česká republika dostatečně neplní závazky vyplývající z Pařížské dohody a současně uložil ministerstvům dopravy a průmyslu a obchodu, zemědělství a životního prostředí přijmout další opatření. Ministerstva se však odvolala a mimo jiné namítají, že není možné proti nim podat žalobu v této věci. Namísto toho, aby orgány státní správy aktivně konaly, snaží se popírat svoji odpovědnost.

Na rozdíl od třinácti dalších členských států Česká republika zatím neuvažuje o přijetí klimatického zákona, který sám o sobě sice nezaručí plnění klimatických závazků, ale právní síla zákona pomůže zdůraznit celou problematiku a určit právní principy a definovat instituce zajišťující jeho vymáhání. Za klimatickou ignoraci není odpovědný kapitalismus jako takový, ale politická reprezentace podporující klimatickou skepsi. Panské rady ve smyslu začni každý sám u sebe nemohou nahradit odpovědnost státu a už vůbec nedoporučuji radit studentům, aby se vzdali všech soudobých vymožeností. Kdyby to náhodou vzali vážně, z čeho se asi pak budou vyplácet důchody našim klima skeptikům. Cesta vede přes lidskou vynalézavost a rozvoj nových iniciativ. K nim je nezbytný rámec demokratického uspořádání státu, a tedy i ten kapitalismus.

Diskusi lze vést o míře regulací a odpovědnosti jednotlivých subjektů, tedy o tváři kapitalismu. Podstatou kapitalismu není vykořisťování člověka člověkem, jak tvrdil Marx. Jízlivě jsme k tomu dodávali, že za socialismu je tomu naopak. Kapitalismu je schopen existovat v prostředí respektujícím spravedlivé uspořádání a ochranu slabšího.