„Tys řek píča!”
„Jo, řek. Protože Jaruna je píča.”
Zabublám smíchy a po břiše se mi rozleje příjemnej pocit, takovej ten příjemnej pocit, co se rozlejvá, když se člověk rozesměje, přestože ještě trochu brečí.
„To nesmíme říkat,” říkám.
„Občas to můžem říkat,” říká.
„Kdy občas?”
„Když nás rodiče neslyšej. A když je někdo fakt píča.” …