Pracujete od slunka východu do slunka západu a přitom se vám zdá, že v USA mají všeho více. Že by pracovali ještě více? To asi ne. Ekonomové nabízejí několik možností, jako jsou větší produktivita, vyspělejší technologie či lepší podmínky. Ale pravda je trochu jinde a je mnohem prozaičtější. Američanům si k blahobytu stačí vytisknout dolary.

Závidím americká vládě (nebo obecně Američanům), že můžou nakupovat zadarmo. Zní to sice jak teleshoppingu Horsta Fuchse, ale je to tak. Jak to dělají?

Jednoduše! Na začátku bylo potřeba celý svět přesvědčit, že dolar je überměna, která je všudypřítomná a bude vždycky bezpečná a pevná. A to se podařilo. Všichni (i my) začali dolar používat jako rezervní měnu, což je celosvětový fenomén. Výsledek: ke konci roku 2012, kdy se při HDP 16 bilionů dolarů americký dluh pohyboval zhruba na úrovni 9,9 bilionu dolarů, bylo 56 procent tohoto dluhu v zahraničí, ve vlastnictví státních či soukromých investorů mimo USA. Každý druhý nový dolar jde ven za nějaké zboží.



Dluh za kačenky a tablety

Co to znamená? Jednoduše řečeno: Spojené státy žijí na dluh. To ovšem skoro každý stát, rozdíl je v tom, že Američani svůj dluh ve své měně posílají do zahraničí. Celkový dluh vznikl rozpočtovými deficity (stát víc utratil, než vybral) a deficity na běžném účtu (USA více spotřebovalo, než vyvezlo). Za tento dluh musí samozřejmě zaplatit dolary, ale ty si vlastně sami Američané mohou dotisknout. Geniální.

Dolary mimo USA znamenají vlastně dluh, který by se měl jednou splatit. Ale to se asi nikdy nestane. Kdyby zahraniční držitelé vzali svých 5,6 biliónů dolarů a přišli do USA, tak by si koupili v klidu skoro celý New York. To by asi raději Američané nechali dolar zkrachovat a začali by bez problémů od nuly a bez dluhů. Pád dolaru by také nechtěli současní držitelé dolaru, protože by si mohly dolarovými papírky leda vytapetovat a že to bylo hodně kačenek do vany, tabletu a tankerů ropy, co si USA za 5,6 biliónů dolarů koupila.

Jsem dolarový Američan

Pro ilustraci: představme si, že jsem bohatý Američan (stát) a nakoupím si krásné české sklo a dám za to šťastným Čechům dolary (dolarové dluhopisy), které si sám natisknu. Ať už si s těmi dolary dělají, co chtějí, mě to nic nestálo (pár centíků za vytisknutí) a ani mi to nezvýšilo inflaci, protože ty dolary jsou mimo moje území. Mám za ně a krásný lustr v historickém (20 let starém) baráku někde na Středozápadě. And that’s all, folks, příběh končí.

USA nemusely vydat žádnou jinou protihodnotu než ten dolar („nekrytý“ prací amerického lidu). A představte si, že celkem už si takhle Američani nakoupili za 5,6 bilionu dolarů, které se potulují někdy po světě, a nikdo si za ně zpětně nic nekoupil.

A teď korunový Čech

A teď si představme, že jsem Čech a koupím si krásného Chevroleta (hm), dám za něj naše milé koruny, ale ty si asi nikdo nechávat nebude a hned je Čechům vrátí a nechá si je vyměnit za dolary. Protože naše centrální banka neustále hlídá cenovou hladinu, nemůže jen tak vytisknout další koruny, poněvadž ty se vrátí a nakonec by se kumulovaly a hrozily inflací (viz strach ČNB v době pointervenční).

Dalším úkolem centrální banky je ještě hlídat úroveň měnových kurzů. Pokud by se totiž někdo rozhodl více nakupovat v zahraničí, tak by se to projevilo buď v poklesu koruny (jak by nám je všichni vraceli zpět za cizí měny). Nezbývá nám než více nebo aspoň efektivněji pracovat a exportovat, abychom si na ty importy vydělali devizy. Bohužel, nemáme to tak jednoduché jako v USA. Když si tu u nás vytiskneme koruny, tak si sice můžeme něco koupit venku, ale odnese to kurz či inflace.

Do pozice USA, které můžou tisknout svoji měnu na své nákupy, se snaží již pár let dostat i Evropská měnová unie se svým eurem, ale zatím na první ligu nemá. A bohužel jí nepomáhá ani nedávná finanční krize a slabé euro.

Co když to budou chtít splatit?

Zpátky k dluhu USA. Kdo jsou pro zajímavost největší „dárci“, kteří za pár dolarů (respektive dlužních úpisů) dodávají Americe blahobyt: Čína (1,2 bilionu), Japonsko (1,1 bilionu), ropní exportéři… Dluh dál roste a roste rychleji než HDP, náklady na úroky jsou zatím sice na minimu, ale také nejspíš porostou. To nejsou moc pozitivní zprávy; otázky jsou nasnadě: Kdo to jednou zaplatí? A unesou to vůbec Spojené státy?

Dokud jim bude zahraničí dotovat útraty, je všechno v pořádku. Závislost na zahraničí je ale strašidelná. Jak ji snížit? Pochopitelně vyšším růstem HDP a vyšším exportem. A pak jsou tu další možnosti. Jednou z nich je brutální devalvace dolaru, jdoucí ruku v ruce s inflací. Kdyby dolar spadl na polovinu své hodnoty a inflace vyskočila, zůstala by částka dluhu sice stejná, ale reálně by si za ni investoři pořídili mnohem méně. Číňané by místo dvou set boeingů dostali třeba jen padesát. Asi by je to dost rozzlobilo (vždyť kolik jim to dalo práce vyrobit hromadu tenisek na jeden boeing, a teď jich musí vyrobit ještě víc), ale to už je pomalu řeč o měnových a ekonomických válkách.

Takže se nejspíš hned tak nic nestane a dluh bude pomalu bobtnat a snad zahraniční investory nenapadne najednou všechny ty dolary Americe vrátit. Uplynulá ekonomická krize by byla jen slabý odvárek toho, co by přišlo ve světovém měřítku, pokud by se zahraniční investoři začali obávat o svoje peníze uložené v dolarech a začali prodávat hromadně americké dolary. Ale při inteligenci a síle americké centrální banky a vlády Spojených států je pouze malá pravděpodobnost, že by k tomu došlo.

Ale taky se říká - nikdy neříkej nikdy! A tak teď ani nevím, jestli Amíkům závidím, že si žijí nad poměry, nebo je lituju, jak jednou budou muset začít pěkně pracovat, šetřit a splácet své dluhy jako my ostatní.