Před volbami jsme si již zvykli na leccos, ale to, co před pár dny předvedla Poslanecká sněmovna, respektive, co v posledních měsících předvádí celý Parlament, již přesáhlo běžnou představivost.

Nemám na mysli získávání voličů různými sociálními benefity. To konec konců více či méně patří k volebnímu cyklu, pokud na to je (a někdy i pokud na to není), tak se před volbami rozdává. Jde o částky, které asi půjdou do milionů, možná přesáhnou i nějakou tu miliardu. Ono se ale v tuto chvíli v zákulisí hraje o částky mnohem vyšší; jde o desítky miliard a možná to přesáhne i nějakou tu stovku miliard. A nejde přitom o benefity pro lidi, kteří si nemohou příliš vyskakovat. Jde o peníze propojující byznys a politiku, mnohdy i organizovaný zločin. Mluvím o schválených plošných změnách v novele zákona o registru smluv, které se staly ukázkou naprostého pohrdání veřejností a výsměchem voličům.

Po neslavném konci Nečasovy vlády se zdálo, že by boj s korupcí, konkrétně se snahou „vytěžovat“ stát (state exploitation, česky laicky řečeno „dojit stát“), mohl být pojat alespoň trochu profesionálně, byť zázraky se nečekaly. Bohužel sněmovní přijetí novely zákona o registru smluv, zahrnující plošné výjimky pro státní podniky, dopravní podniky a městské holdingy (jako příklad uveďme České lesy, Česká pošta, dopravní podnik hlavního města Prahy), které nebudou muset zveřejňovat smlouvy, ukázal, že ani tato vláda a ani tato Sněmovna, se nedokáží korupčnímu a kriminálnímu prostředí skutečně postavit. Hlavní argumenty poslanců, respektive (politických) lobbistů, se týkaly toho, že by zveřejňováním smluv byly tyto podniky znevýhodněny oproti svým konkurentům.

Opak je pravdou. Uveďme si jen dva příklady: Opravdu podnik České lesy posílilo v jeho konkurenčním boji, že nemusel zveřejnit smlouvu za 1 720 000 Kč, kterou zaplatil za přípravu svého Etického kodexu (dle mediálních informací firmě Rittig and Partners)? Opravdu Dopravní podnik hlavního města Prahy posílil kvalitu svých služeb, když uzavřel skvělou smlouvu týkající se tisku jízdenek, jež zprostředkovávala firma z Panenských ostrovů (o vlastnících, zřejmě stejných jako v předchozím případě, se v tisku také spekuluje), které toto zprostředkování přineslo desítky miliónů korun? Mohli bychom pokračovat; příkladů smluv, mnohdy fakticky nevypověditelných, za nimž stojí oficiálně neznámí vlastníci, sídlící bůhvíkde… je celá řada, přičemž pokud informace neunikly do tisku nebo se nestaly předmětem policejního vyšetřování, nic nevíme, protože nejsou zveřejňovány.

Obecně je známo, že podniky s účastí státu, kraje, města, jsou častým zdrojem nelegálního financování politiky. Dobrým řešením většinou není privatizace, protože cílem má být zabezpečení kvalitních specifických služeb veřejnosti, nikoli zisk. Řešením je nastavení kontrolních mechanismů, přičemž zveřejňování smluv má klíčovou funkci.

Je zajímavé, že když jde o prostor, kde skutečně dochází k propojování politiky, byznysu a mnohdy i organizovaného zločinu, politická scéna prokazuje vysokou míru spolupráce; často nejen uvnitř koalice, ale i koalice a opozice i napříč komorami. Nejde totiž o jednu novelu jednoho zákona. Jde o celé nastavení přístupu k těmto penězům. Ty „skvělé“ smlouvy samozřejmě mohou kontrolovat dozorčí rady těchto podniků, jejichž jmenování je ovšem také stále především politickou záležitostí, a pokud je do těchto rad jmenován skutečný odborník s vysokou osobní integritou (i to se někdy stane), jsou známy mechanismy, jak mu dozorovou činnost fakticky znemožnit. K takovýmto smlouvám se většinou nedostane ani Nejvyšší kontrolní úřad. O to se konec konců nedávno postaral Senát, jež nejdříve nechal ústavní změnu, jež by rozšířila pravomoci NKÚ dva roky uležet, a pak ji rovnou odmítl. Ostatně, vždyť jde o pakatel. Odhaduje se, že nakládání s cca 1 bilionem veřejných prostředků je mimo kontrolu NKÚ.

Ale proč bychom měli mít obavy, že by tyto podniky mohly uzavírat smlouvy, jež by mohly sloužit k propírání peněz pro politiky? Máme přeci od 1. ledna letošního roku nový úřad, jež bude dohlížet na financování stran a volebních kampaní. Úřad samozřejmě ještě nefunguje, doposud není zvoleno kompletní vedení úřadu (Senát nezvládl vybrat jednu osobu ze dvou navržených prezidentem NKÚ; není divu, obě osobnosti byly kvalifikované a věděly, jak se dělá kontrola). Takže se čeká, jestli pan prezident Nejvyššího kontrolního úřadu se nad svým úkolem skutečně zamyslí a navrhne konečně nějaké trafikanty, aby si Senát mohl vybrat. Kromě kompletního vedení nemá Úřad ani kde sedět, což nevadí, protože nemá ještě ani zaměstnance. Klid, není kam spěchat. Vždyť letos nás čekají jen dvě bezvýznamné kampaně – pro volby do Poslanecké sněmovny a pro volby prezidentské.

Je jasné, že nervozita stoupá. Kampaně se musejí nějak financovat a pokud by tyto plošné výjimky neprošly, tradiční způsob zajišťování volebních peněz z veřejných prostředků by se skutečně zkomplikoval. K 1. červenci tohoto roku buď budou muset tyto podniky zveřejňovat své smlouvy a nebo si straničtí finančníci oddechnou. Myslím si, že řada smluv o právních či jiných službách, je již nachystána. Čeká se již jen na Senát.