Při debatách o minulosti se často setkáváme s úvahami nad tím, zda většina lidí věřila v komunismus. Je samozřejmě trochu otázka, co mají dotyční na mysli komunismem a co onou vírou v něj. Ale při troše vstřícnosti se tomu dá rozumět.

Víra v komunismus, jak ji dnešní vykladači vnímají zejména v padesátých letech, spočívala v tom, že lidé viděli v panujícím společenském systému cosi v zásadě dobrého a spravedlivého. Ačkoli třeba kritizovali tisíce nešvarů, nedokonalostí nebo, v soukromí, i zločinné praktiky představitelů režimu, věřili, že systém v posledu přispívá k osvobozování člověka, zajišťuje důstojnou existenci a že v dlouhodobé perspektivě vyústí v lepší život pro všechny. Tato někdejší víra bývá dnes považována za naivní, nekritickou nebo dokonce za příznak fanatismu.

V kontrastu k padesátým letům se naopak soudí, že po srpnové okupaci již naprostá většina občanů „ztratila iluze“. Vytýká se jim proto, že ačkoliv už vůbec nevěřili ve spravedlnost režimu, zůstávali mu loajální; dodržovali nastavená pravidla, veřejně neříkali, co neměli, v předepsaná data vyvěšovali vlaječky a především se v rámci systému starali o své malé pracovní úspěchy, o své pohodlí a o své rodiny. Toto obstarávání vlastní existence či prostě snaha o nekonfliktní žití v systému, kterému člověk nevěří, bývá odsuzováno jako čirý oportunismus, cynismus a příznak morálního úpadku společnosti.

Když už tak rádi zpětně soudíme o víře v někdejší systém, připadá mi vlastně překvapivé, že nás nenapadne se zeptat, jak jsme na tom dneska.

Věříme v kapitalismus? Věříme v to, že panující společenský systém je cosi v zásadě dobrého a spravedlivého? Ačkoli třeba kritizujeme tisíce nešvarů, nedokonalostí nebo (dnes se to může i veřejně) zločinné praktiky představitelů režimu, věříme přesto, že současný systém v posledu přispívá k osvobozování člověka, zajišťuje důstojnou existenci a že v dlouhodobé perspektivě vyústí v lepší život pro všechny?

Jsou mezi námi tací, kteří bezpochyby věří. Jistě k nim patří třeba pan prezident nebo nový ministr životního prostředí, který v jednom ze svých projevů jako nazřenou pravdu odříkává, že když poražení zůstávají poraženými a vítězové vítězi, je to správné, protože to vede ke svobodě. Pokud patříme k této vrstvě věřících, není asi co řešit. Jen si musíme dát pozor, aby nás budoucí neoznačili za naivní, nekritické duše či dokonce za fanatiky.

Co když ale zjistíme, že vlastně tak moc nevěříme? Co když před sebou nevidíme pouze svobodné jedince, co když si myslíme, že nejenom nešvary, ale samotný systém některým krajně znesnadňuje vést důstojný život? Samozřejmě, v takovém případě je nejsnazší možností prostě se soustředit na vlastní existenci, malé pracovní úspěchy, své pohodlí a své rodiny. S drobným rizikem, že nás jednou naše vnoučata odsoudí jako čiré oportunisty, cyniky a produkty morálního úpadku.

Jistě, může se zdát, že kapitalismus je čirý mechanismus, něco jako fyzikální zákon, v nějž se nedá věřit nebo nevěřit. Kapitalismus tu prostě je, funguje, vyplňuje náš svět. To je ale jeden z klamů, které by mohly být všem, kdo zažili reálný socialismus, povědomé. Slibuje-li jakýkoliv společenský systém utopii spravedlnosti a svobody, což kapitalismus činí, zakládá svoji existenci na naší víře v něj. Nakolik se dá víry v budování kapitalismu zříci a přitom nerezignovat a nesoustředit se jen na vlastní malé úspěchy, nevím. Vím ale, že nastal čas přinejmenším si položit onu banální a proto nesamozřejmou otázku. Věříme opravdu v kapitalismus?